Poezie a drama 2.poloviny 20.století

Poezie 2.poloviny 20.století

Básnická generace meziválečná:

V letech l945 - l948 působila řada výrazných skupin:

l. Skupina 42

Jiří Kolář / nar. l9l4 - 2002/

Očitý svědek

Prométheova játra

Kolář ovlivnil řadu nejvýznamnějších současných českých spisovatelů – léta se pravidelně scházel se skupiou umělců v pražské kavárně Slavii, kde byl tzv. Kolářův stůl, měl velký vliv třeba na Bohumila Hrabala.

Josef Kainar / 1917-1971/

Básnické sbírky:

40. léta:

Příběhy a menší básně /l940/
Nové mýty /1946/
Osudy /1947/

50.léta:

Veliká láska /1950/
Český sen /1953/

60.léta

Člověka hořce mám rád /1959/
Lazar a píseň /1960/
Moje blues /1966/
- obhajuje lásku, život, některé texty zhudebněny – např. Stříhali dohola malého chlapečka (V. Mišík)

2. Skupina Ohnice

Kamil Bednář /1912-1972/

Básnické sbírky:

Rok/1939/- protestovala proti brutálnímu zásahu nacistů proti vysokoškolákům 28.října 1939

40. léta:

Praha pod křídly války /1945/
Paměť bojovníků /1947/

60.a70.léta:

Jezdci v topolech /1961/
Střepiny, o které jsem se nepořezal /1969/

3. Skupina kolem časopisu Květen

Miroslav Holub (*1923, Plzeň)

Tvorba: Básnické sbírky:

Denní služba – poezie všedního dne – snaha zachytit běžné události
Kam teče krev – básně z lékařského prostředí
Achilles a želva
Jdi a otevři dveře

V době jeho pobytu v Americe vznikla sbírka reportáží a esejů Anděl na kolečkách, velmi zajímavá je kniha Žít v New Yorku – zážitky autora z pobytu v USA.

4. Skupina Host do domu

Jan Skácel (1922-1989)

Prvotina: Kolik příležitostí má růže- velký čtenářský ohlas, svědčila o nesporném talentu autora

Co zbylo z anděla, Smuténka, Metličky - básnické sbírky

povídkový soubor Jedenáctý bílý kůň – ukázka: Malá recenze na stát

Mladší generace

Zejména mladí si oblíbili tvorbu Václava Hraběte.

Václav Hrabě (1940-1965)

V roce 1990 vyšla sbírka Blues pro bláznivou holku, téměř úplný soubor autorova díla. Na poezii nezvykle vysoký náklad 32 000 výtisků byl velmi rychle rozebrán. I dnešní dospívající generaci mají verše co říci. Václav Hrabě je rovněž autorem jedné povídky Horečka.

Jedním z dalších nejznámějších básníků (zejména zásluhou zhudebnění tvorby) byl

Karel Kryl (1944-1994)

Se slzou na víčku
hledíme na sebe,
buď se mnou, bratříčku,
bojím se o tebe
na cestách klikatých
bratříčku v polobotkách …

Nauč se písničku,
není tak složitá,
opři se, bratříčku,
cesta je rozbitá,
budeme klopýtat,
zpátky už nemůžeme.

Píseň Bratříčku, zavírej vrátka vyšla na stejnojmenné dlouhohrající desce v roce 1968. V rozhlasovém pořadu Dvanáct na houpačce se na mnoho týdnů stala hitem bez konkurence a když ji redaktoři tohoto hudebního pořadu odmítli z pořadu vyřadit, vedlo to k zákazu jejich hitparády.

Dalším velmi oblíbeným básníkem je

Jiří Žáček (* 1945)

Ukázka: sb. Mezi řečí – verše, v nichž si všímá uspěchaného života – např. o ženě, která potká svého bývalého přítele a nemá čas s ním zajít na skleničku

„Bejvalej miláčku, nemám čas na závratě,
mám jiný starosti, pospíchám do jeslí,
pak domů, vařit, prát, mám toho vrchovatě,
dej k ledu vzpomínky, nač si je kazit slovy,
slova je promění v románky pokleslý…
Ahoj! – a zmizela ve frontě k řezníkovi.“

Anonymní múza: Popěvek o ranní vzájemnosti

6:00
… dobíhám na ranní autobus,
čtyřtaktní rakev,
žádám slevu
za dnešní jitro bez úsměvu.

Pod žebry cítím lokty něčí,
v sevření davu obrůstám
dědičnou srstí pračlověčí.

A všichni, kdo si utrhli
tak časně od úst cumel spánku,
zívají svorně do červánků.

Pískám si tiše malý ranní
popěvek o tom neznámém
prsu, jenž dýchá pod mou dlaní…

Jediným básníkem vyznamenaným Nobelovou cenou za literaturu byl

Jaroslav Seifert (1901-1986)

Drama po roce 1945

2. světová válka narušila plynulý vývoj dramatické tvorby, uznávaní dramatičtí tvůrci už nežijí /Čapek, Vančura/, nebo se dramatu nevěnují /Šrámek, Langer/, Voskovec a Werich se pod vlivem politického vývoje rozcházejí, E.F. Burian se dostal do tvůrčí krize.V divadle nastupuje většinou nová generace.

V prvních letech po válce a po únorových událostech dochází k rozvoji realistického dramatu o válce, revoluci a budovatelských snahách - např.: Vašek Káňa: Parta brusiče Karhana,Vojtěch Cach: Duchcovský viadukt, Miloslav Stehlík: Vesnice Mladá.

V uvedeném období ovládl i dramatickou tvorbu schématismus, pohled na člověka byl zjednodušen, hrdina byl automaticky nositelem kladných vlastností, protivník naopak byl mravně záporný. S úspěchem se v tomto období setkala poetická pohádka Jana Drdy Hrátky s čertem.

Teprve v polovině 50. let došlo v dramatické tvorbě k posunu. Pozornost se obracela k intelektuálům a jejich vnitřním charakterovým hodnotám - např.: Milan Jariš: Inteligenti - tato hra vznikla ve dvojí verzi - z roku 1955 a 1956.

Od druhé poloviny 50. let drama odchází od konfliktů v pracovním prostředí a dostává se blíže k člověku, ke smyslu jeho života. Jeho nalezení se často odehrává na základě dialogu příslušníků různých generací, mluví se proto o tzv. generačním dramatu - např.: Vratislav Blažek: Příliš štědrý večer, v němž si vyjasňují pojem cti ženicha nastávající tchán. Také Hrubínovy hry Srpnová neděle /1958/ a Křišťálová noc/1961/ znamenaly průlom schématismu a otevření nových možností dramatu. Tato dramata přesouvají konflikt do nitra lidského charakteru. Jádrem se stává kritika izolace, samoty, k níž odsuzují člověka přežitky a sobectví.

V tomto období začíná úspěšně tvořit Pavel Kohout. Zajímavá je jeho hra z cirkusového prostředí, August August, august. Jeho hry byly inscenovány i v cizině, jeho adaptace povídky Leonida N. Andrejeva Rozum /pod názvem Ubohý vrah/ byla první českou hrou uvedenou na Broadwayi.

Výrazně se do poválečné dramatické tvorby zapsal Oldřich Daněk, a to nejen jako autor, ale i režisér a dramaturg, filmový a televizní scénárista. Často využívá historických námětů, ale ve skutečnosti jeho hry vypovídají o současném člověku, o jeho mravní odpovědnosti.

Milan Kundera upoutal svou hrou Majitelé klíčů. Dramatická situace rozhodování během jediné hodiny v době stanného práva vede mladého architekta Jiřího Nečase, aby se zařadil buď mezi „majitele klíčů“, tj. přizpůsobivé, nebo trval na své pravdě i za cenu ztráty života.

Hry Josefa Topola se vyznačují obrazností, řešením základních otázek života - otázky viny a smrti jako jediné absolutní jistoty života. /Konec masopustu, Hlasy ptáků, Kočka na kolejích/.

Absurdními dramaty vynikl

Václav Havel /nar. 1936/.

Už v 60. letech dosáhla jeho dramata světové proslulosti. Brzy po sovětské invazi bylo Havlovo dílo zakázáno. Václav Havel se aktivně spolupodílel na vytváření české samizdatové literární kultury: řídil a pomáhal vydávat samizdatové literární edice a mj. například redigoval řadu literárních a filozofických sborníků.

Václav Havel se stal hlavním iniciátorem hnutí za lidská práva Charta 77. Za svou činnost v oblasti lidských práv byl pronásledován a vězněn.

Jeho hry jsou v první řadě karikaturou totalitního jazyka. Hlavní postavy mají na vybranou - buď se chovat přirozeně a mluvit normální, lidskou řečí a být zničeni, nebo se v odlidštěné společnosti adaptovat a vybudovat si kariéru - za cenu ztráty osobní totožnosti.

Toto dilema dokumentuje v Havlově hře Zahradní slavnost příběh mladého Hugo Pludka. Rodiče s ním mají starosti, nevědí, jestli se v životě uplatní. Otec Pludek chce Huga představit vysoce postavenému příteli, a tak zajistit jeho budoucnost. Přítel však nikdy k Pludkům nepřijde, takže Hugovi nezbývá, než aby do „veřejného života“ vstoupil sám. Odebere se na zahradní slavnost byrokratického Likvidačního úřadu. Všichni se tam dorozumívají zvláštní „funkcionářskou“ řečí /samé fráze/. Hugo si tento jazyk brzy osvojí. Má pro něj talent a brzy v něm přetrumfne všechny totalitní funkcionáře. Díky těmto svým neobyčejným schopnostem je jmenován do závratně vysokých úřednicko-politických funkcí. Přichází tím ovšem o osobní identitu. Jeho individuální charakterové vlastnosti jsou vymazány. Když v závěru hry navštíví svoje rodiče, otec a matka jej nepoznávají.

Řeč je nástrojem boje o mocenské pozice i v Havlově hře Vyrozumění, na jejímž začátku se celkem rozumný a tolerantní ředitel Gross dozví, že do jeho úřadu je bez jeho vědomí zaváděn nový „vědecký“ syntetický jazyk „ptydepe“, který má umožnit přesné úřednické vyjadřování. Neobyčejně složitý jazyk /nikdo se ho nedokáže pořádně naučit/ je zde bezpochyby metaforou marxleninské ideologie.

Své první hry psal Václav Havel v době, kdy pracoval v pražském divadle Na zábradlí a byl v přímém styku s publikem. Brzy po sovětské invazi přišel o možnost pracovat v divadle a dramata musel psát bez kontaktu s publikem. Jeho hry ze 70. let byly vydány v nakladatelství 68 Publishers v Torontu. /Spiklenci, Žebrácká opera, Horský hotel, Audience, Vernisáž/.

Poslední dvě jmenované hry patří mezi autorova nejlepší díla. Původně je psal pouze pro své přátele, ale zaznamenaly obrovský úspěch ve více než 11 zemích. Staly se nejhranějšími Havlovými hrami.

Audience

Vernisáž

Silně ovlivněna vězeňskou zkušeností byla hra

Largo desolato

Hravé rysy vnášely do divadelní tvorby 60. let kabaretně koncipované „hry se zpěvy“ Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v divadle Semafor. Toto divadlo získalo v 60. letech velkou popularitu. 70. a 80. léta jsou i v dramatu poznamenána „normalizací“. Mnoho autorů nesmí publikovat, někteří jsou vězněni, jiní odcházejí do emigrace.

Masový vliv měla v oblasti dramatické tvorby Československá televize, jejíž politiku určoval od 70. let její ředitel Jan Zelenka. S výjimkou některých hodnotnějších her /Jiří Hubač - Ikarův pád/ se uvádělo množství seriálů, které upoutávaly pozornost mnoha diváků. Nejúspěšnějším tvůrcem televizních seriálů byl Jaroslav Dietl/1929-1985/, který přes poplatnost socialistickým tendencím zaujal především mistrnými dialogy. /Tři chlapi v chalupě, Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města.../

Přitažlivější repertoár než velká divadla si udržovala divadla malých forem a různá neprofesionální, popř. poloprofesionální divadla - např. Studio Ypsilon, HA-divadlo, Divadlo Járy Cimrmana, u jehož zrodu stáli Jiří Štěpánek, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a Karel Velebný.

Z autorských osobností si pozornost zaslouží výše jmenovaní, Bolek Polívka, Miroslav Horníček, Miloslav Šimek, Jiří Krampol aj.

Dnes divadelní tvorba prožívá rozporuplné období. Na jedné straně svoboda projevu umožňuje nebývalý rozkvět, na druhé straně se však české divadlo a film dostávají do finančních potíží.

Tisknout