Antonín Jaroslav Puchmajer /1769-1820/

Pocházel z Týna nad Vltavou. Studoval v Praze teologii. Hlavní zásluhu na jeho „probuzení“ měl Š. Hněvkovský / viz dále/, který jej seznámil s Dobrovským. Dobrovský získal Puchmajera pro slavistiku a pro přízvučnou prozódii.Puchmajer působil na různých místech jako kněz - jádro svého díla vytvořil mimo Prahu. Věnoval se činnosti odborné - nejdůležitější prací v této oblasti byla mluvnice ruštiny /sepsaná německy/, Pravopis rusko-český a pomoc Dobrovskému při jeho slovníkářské činnosti.Puchmajer také napsal německy první mluvnici jazyka cikánského, k níž připojil  výklady o hantýrce, čili českém jazyce zlodějů /argotu/.

Jako pomůcku pro básníky složil Rýmovník aneb rýmový slovník.

Další oblastí byla činnost organizátorská - seskupil první novočeskou básnickou skupinu, jejíž skladby otiskl v pěti almanaších ; první dva se jmenovaly Sebrání básní a zpěvů, další tři Nové básně. Družinu tvořili básníci z Čech, Moravy i Slovenska. Proti anakreontice obohatili puchmajerovci naše básnictví o další druhy pěstované především evropským klasicismem - ódu, popisnou lyriku, bajku, burleskní baladu /tj. komickou baladu vysmívající se lidovým pověrám/, hrdinský i komický epos.

Sám Puchmajer vynikl jako skladatel ód. V Ódě na Jana Žižku - ač katolický kněz - obdivuje národního hrdinu.

Napsal rovněž Ódu na jazyk český.

Dodnes zaujmou Puchmajerovy bajky. Uvedl do české literatury některé bajky Lafontainovy a podle dobových zvyklostí umístil jejich děj do Čech.

Puchmajer usiloval o poezii, která by mohla proniknout i do vyšších společenských vrstev.