Antickou literaturou je nazývána literatura vznikající ve starověkém Řecku a Římě.
Ve 2.tisíciletí př. n.l. se jižní část Balkánského poloostrova a četné ostrovy a ostrůvky v Egejském moři staly vlastí řeckých kmenů. Od severu chránily zemi proti nájezdu barbarů nepřístupné hory, na jihu a na východě umožňovalo moře čilý styk s vyspělými asijskými kulturami a Egyptem. Řekové vytvořili osobitou kulturu, která významně ovlivnila rozvoj evropské vzdělanosti.
Nejstarší památky řecké literatury vznikaly na maloasijském pobřeží ve třech etapách:
Nejoblíbenějším epickým literárním útvarem byly eposy.
Epos je rozsáhlá báseň, vyprávějící zpravidla pověsti o významných událostech z historie národa nebo o slavných činech národních hrdinů. Příznačným rysem vyprávění v eposu je tzv. epická šíře, jíž se dosahuje užíváním četných epitet, rozsáhlých přirovnání, popisem detailů. Původně se předávaly ústně, později písemně.
Nejznámějšími eposy tohoto období jsou Ilias a Odyssea / 8. st. př. n. l./. Jejich autorem je Homér, pravděpodobně slepý věštec, o jehož životě kolovalo mnoho pověr.
Námět obou básní je z okruhu pověstí o trojské válce. Podle báje unesl syn trojského krále Priama Paris manželku spartského krále Meneláa Helenu. Pro nejkrásnější z žen podnikli Řekové odvetnou výpravu proti Tróji. /Trója - Ilion/. Boj trval devět let se střídavým štěstím pro obě strany. Tehdy vypukl spor mezi nezranitelným bojovníkem Achillem a vůdcem řecké výpravy Agamemnonem /bratr Meneláův/ o jednu ze zajatých řeckých žen. O tomto sporu vypráví epos Ilias /líčí z desetiletého boje o Tróju pouze posledních 51 dní/.
Vrchní velitel řeckých vojsk Agamemnon odejme Achilleovi zajatou dceru kněze Brisa, kterou dostal Achilleus od vojsk jako čestný dar z kořisti. Byla pro něj ztělesněním úcty, kterou mu prokazovalo celé vojsko. Proto její odnětí bylo pro něj velkou potupou. Achilleus uražen se odmítá zúčastnit dalšího boje. Tak Trójané nabývají převahy a pronikají do řeckého tábora.Řekové se jej snaží usmířit, nakonec v kritické době obléká jeho přítel Patroklos Achilleův šat a chce zahnat Trójany. Je poznán a zabit Priamovým synem Hektorem. Zpráva o smrti přítele hluboce zasáhne Achillea a dává se do boje s Hektorem. Dochází k souboji na život a na smrt, nad kterým žasli i bohové, Hektór padl - byl probodnut Achilleovým oštěpem. Vítězný Achilleus přivázal tělo mrtvého Hektora za svůj válečný vůz, třikrát s ním objel trojské hradby a přivlekl je do tábora, aby je dal napospas achajským psům. Bohové však zhanobení těla statečného Hektora nedopustili. Přikázali Achilleově matce, aby přivedla svého syna k rozumu. Achilleus nakonec Hektorovo tělo vydal a dokonce zastavil na dvanáct dní boje, aby Trójané mohli svého mrtvého vůdce pohřbít. Dokázal, že je nejen hrdina, ale rovněž - člověk. Avšak ani Achilles se nedočkal konce války - v jednom ze střetnutí byl šípem zasažen do jediného zranitelného místa na svém těle - paty - a zemřel. Řekové nakonec dobyli Tróje lstí. Nejstatečnější bojovníci se ukryli do dřevěného koně, ostatní předstírali ústup. Trójané vtáhli koně jako kořist do města. V noci z něj Řekové vystoupili a dali světly znamení svému vojsku, kde jsou pobořeny hradby. Rozpoutal se krutý boj, v němž většina Trójanů padla. Řekové město vyplenili a vypálili. Ilias je odrazem skutečných událostí.
Na události vylíčené v Iliadě navazuje Odyssea, vyprávějící o bloudění jednoho z účastníků trojské války, ithackého krále Odyssea, při plavbě domů.
- ještě desátý rok po skončení trójské války bloudí Odysseus světem stíhán nepřízní boha moře Poseidóna. Za dlouhých plaveb ztrácí své přátele. Uniká různým nástrahám, nakonec se dostává na rodnou Ithaku /za pomoci pohádkových mořeplavců/, ale je podroben novým zkouškám. Zatímco bojoval, usadili se v jeho domě nápadníci usilující o ruku jeho věrné ženy Pénelopy. Přestrojen za žebráka se vrací Odysseus do domu, pobíjí nápadníky a setkává se se svou věrnou ženou.
Oba eposy jsou nejrozsáhlejším souborem řeckého bájesloví. Zobrazují lidské vztahy, city - oddanost příteli, hněv válečníka, ušlechtilou ctižádost, strach, radost, zármutek, bezmeznou oddanost a poslušnost vůči bohům.
V 7. a 6. st. př.n.l. dochází k rozpadu kmenového zřízení a změně názoru na svět. Rozšířila se zeměpisná znalost světa - Řekové se plavili po celém Středozemním moři, přejímali poznatky od vyspělých kultur. Člověk už nežil v uzavřené pospolitosti kmene, začal si uvědomovat vlastní individualitu a zaujímat postoj k veřejným událostem. To se projevilo i ve slovesném umění.
Kromě eposů vznikaly v nejstarším období řecké literatury rovněž bajky - krátká vyprávění, v nichž zvířata nebo věci jednají jako lidé. V jejich příhodách se obvykle zesměšňovaly vlastnosti lidí a mezilidské vztahy. Mohly být psány prózou nebo veršem. Často obsahovaly sociální kritiku, V závěru bajky bylo poučení.
Nejznámějším autorem bajek byl Aisópos /Ezop - 6.st. př.n.l./ - podle lidové tradice to byl otrok, který prošel mnoha zeměmi a překonával svou moudrostí filozofy.
/ nazývané podle území kolem města Athén - Attika/
V tomto období dochází k vrcholu řecké otrokářské demokracie, k rozkvětu Athén.
Rozvíjí se především divadlo - zpočátku mělo funkci náboženskou, později zábavnou. Bylo veřejnou záležitostí, proto aténský městský stát podporoval jeho rozvoj. Hrálo se v amfiteátrech, směli hrát pouze tři herci - muži, hráli i ženské role - používali masek, významnou roli hrál chór - patnácti až dvacetičlenný sbor, který zasahoval do děje, komentoval události. Rozvíjely se tragédie a komedie.
Řeckou tragédii proslavili tři významní dramatici:
Je prvním světovým dramatikem, který ve svém díle řeší otázky mravní povahy / otázky cti .../ Čerpal za starých řeckých mýtů, podle nichž bohové předem každému člověku určují osud. Odpovědnost za činy předků přechází na další pokolení a vytváří sudbu / zvanou moira/, proti níž je člověk bezmocný. Z Aischylovy tvorby se dochovala jen některá dramata např. Spoutaný Prométeus, Peršané.
Nejznámější divadelní hrou je třídílná tragédie Oresteia, v níž Aischylos zpracoval látku z okruhu trójských pověstí.
Agamemnón, jeden z hrdinů trójské války, byl po svém návratu od Tróje do vlasti zavražděn nevěrnou manželkou Klytaimnéstrou a jejím milencem, který se chtěl zmocnit vlády. Agamemnónův syn Orestés pomstí po létech otcovo zavraždění a zabije matku i jejího milence. I když lid s jeho činem souhlasí, protože nenáviděl tyrana, Orestés je pronásledován výčitkami svědomí, a proto odchází do daleké Tauridy /Krym/ , aby se před bohy očistil z viny. Ústřední postavou tragédie Oresteia je Klytaimnéstra - v první části hry se dopouští vraždy, ve druhé je za ni potrestána a ve třetí její stín burcuje bohyně pomsty, aby potrestaly jejího syna. V Aischylově pojetí Orestés vykonává spravedlivou pomstu.
I on volil většinu námětů z okruhu trójských bájí a z pověstí o thébském královském rodu. Známá tragédie je např. Král Oidipus.
Théby, kde až dosud šťastně vládl Oidipus, zachvátil mor. Bohové trestají město za to, že stále není pomstěna vražda krále Laia. Oidipus je nařčen věšťcem z královraždy, a proto začne pátrat po pravdě. Marně ho varuje jeho manželka Iokasta. Oidipus se dovídá, že Laia nezavraždili lupiči, jak se myslelo, ale on sám - kdysi se setkal v horách s neznámým cizincem a v hádce ho zabil. Zjišťuje dále, že pastýř Polybos, kterého pokládal za svého otce, byl pouze jeho pěstounem, jemuž byl jako malý chlapec svěřen matkou Iokastou. Učinila tak proto, aby zmařila krutou předpověď bohů, že Laios zahyne rukou vlastního syna. Oidipus, aniž o tom věděl, nejen že zavraždil otce, ale navíc se stal manželem své vlastní matky. Po odhalení pravdy spáchá Iokasta v zoufalství sebevraždu. I Oidipus se rozhodne sám se potrestat, oslepí se a odejde do vyhnanství.
Hrdinkou této hry je Oidipova a Iokastina dcera Antigona. Když Oidipus odešel do vyhnanství, dostali se jeho synové Eteoklés a Polyneikés do sporu o trůn. Eteoklés Polyneika vyhnal, ten však našel v cizině spojence a s cizím vojskem se vypravil proti rodnému městu. Oba bratři ve vzájemném boji zahynuli a králem se stává Kreon, jejich strýc. Zakazuje pohřbít Polyneika a pohrozí smrtí každému, kdo by jeho příkaz porušil. Antigona se přesto rozhodne mrtvého bratra pohřbít. Ke svému činu se doznává a Kreon nařizuje, aby byla zaživa zazděna do královské hrobky. Vzápětí za ním přichází věštec, aby mu sdělil, že se za toto rozhodnutí bohové na něj rozzlobili a žádají, aby krutý trest odvolal. Kreon chce vrátit Antigoně svobodu, ale když přijde k hrobce, nachází dívku oběšenou. Jeho syn Haimon, Antigonin snoubenec, si ze zoufalství vrazí do prsou meč a ze žalu nad synovou smrtí spáchá sebevraždu i králova manželka Eurydika. Všemi opuštěný Kreon už také nechce déle žít - žádá bohy, aby ho zbavili života.
Tento autor do svých her uvádí i postavy otroků, všímá si nedostatků aténské demokracie. Usiluje o psychologické prohloubení povah svých hrdinů. Někdy však nedokázal řešit konflikty ve svých hrách a pomáhal si nečekaným zásahem božstva do děje - tzv. „deux ex machina“ /tj. bůh ze stroje - byl totiž spouštěn pomocí kladky na jeviště/. K nejlepším Euripidovým tragédiím patří Médeia, v níž je zpracován mýtus o plavcích Argonautech, kteří se vydali hledat a získat zlaté rouno.
Královská dcera Médeia zachránila vůdce Argonautů Iasóna a pomohla mu zmocnit se zlatého rouna, které patřilo jejímu otci. Zamilovala se do Iasóna a odplula s ním do Korintu. Ačkoli měli spolu dvě děti, zamiloval se Iasón do Glauky, dcery korintského krále. Chystala se svatba. Zrazená a opuštěná Médeia připravila krutou pomstu. Poslala Glauce ke svatbě ozdobu do vlasů a nádherné roucho. Ozdoba však sevřela nevěstě hlavu a šaty se na ní vzňaly. Glauka uhořela a s ní zahynul I její otec, který se jí snažil pomoci. Médeia dokonala svou pomstu na Iasónovi tím, že zavraždila obě děti, které s ním měla.
Tvořil v době, kdy v aténské demokracii docházelo k prudkým zápasům o moc, měl tedy dostatek příležitosti uplatnit svůj kritický postoj. Ve svých komediích se jeví jako zkušený pozorovatel dění i lidí kolem sebe. Komedie Žáby je namířena proti Euripidovi, jehož si bere na mušku i v jiných komediích.
Bůh Dionýsos odejde do podsvětí, aby odtud vyvedl svého oblíbeného dramatika Euripida. Za mohutného kvákání žab přeplouvá řeku Styx a vyhledá v podsvětí mrtvé dramatiky Aischyla a Euripida. V soutěži, k níž mezi nimi dojde, Euripidés prohrává, přičemž Aristofanés vtipně hodnotí a rozebírá jejich tvorbu. Euripidovi hrdinové nemohou být mravním vzorem, proto Dionýsos bere s sebou zpět na svět Aischyla.
„ otec historie“, skvělý vypravěč zajímavých povídek o vládcích i prostých lidech
psal o dějinách peloponéské války / konec 5. stol. př.n.l. / - charakterizoval některé hlavní politické osobnosti.
- nejvýznamnější antický řečník, proslavil se především tzv. filipikami /čtyřmi řečmi proti králi / Filipu II. Makedonskému, který ohrožoval nezávislost řeckých městských států.
Platón - Ústava
Aristoteles - Poetika, Rétorika
Řecká literatura se rozšiřuje na území Egypta, Přední Asie a Indie. Tam získává kosmopolitní ráz. Centrem říše se stává Alexandrie v Egyptě, kde je založena obrovská knihovna.
V době, kdy řecká kultura dosáhla vrcholu, byli Latinové, předkové Římanů, polokočovným kmenem pastevců a lovců. Latinská římská literatura nebyla tak bohatá jako řecká, od níž dlouho přebírala hotové útvary i témata. Uměleckého vrcholu dosáhla až v prvních desetiletích císařství, tj. na začátku 1. st. př. n.l.
V Římě se rozvíjí :
Rozvinul podle vzoru pozdní řecké komedie římskou dramatickou tvorbu. Jeho hry mělo obecenstvo ve velké oblibě. Nejznámější z her jsou:
Plautus si vybíral náměty z událostí denního života. Uváděl na scénu zamilované mladíky, zklamané otce, lakomce, prohnané otroky i nevěstky. Psal hovorovým jazykem. Jeho komedie inspirovaly i mnohem později četné dramatiky /např. Moliere - Lakomec/.
Vláda prvního římského císaře Oktaviana Augusta /63-14 př.n.l./ usilovala o upevnění státu - státní zřízení měla podle císaře posilovat i literární tvorba. Proto Augustus podporoval ty básníky, kteří svým dílem připomínali staré římské ctnosti - plnění závazků k bohům, vlasti, rodině, statečnost, poctivost a oslavovali římské tradice. Literárním mluvčím Augustových snah o obrodu římského impéria se stal básník Publius Vergilius Maro.
Svými současníky byl pokládán za nejlepšího římského básníka
Vergiliovým nejproslulejším dílem je epos Aeneis.
Aeneovi, hlavnímu hrdinovi eposu bylo souzeno, aby uprchl z hořící Tróje. Po krušné cestě uprchl do Itálie a založil Řím. Prvních šest z dvanácti zpěvů vyplňuje líčení útrap a bloudění po moři, zastavení v Kartágu a milostné vzplanutí ke královně Dido. Vyprávění o cestě a bloudění připomíná Homérovu Odysseu. Druhá polovina eposu oslavuje Aeneovy hrdinské boje na italské půdě a volně navazuje na Homérovu Iliadu. Aeneas je líčen jako pravý muž a občan, který si je vědom svých povinností. Ve skladbě je obsaženo poučení o slavné minulosti národa, o obrovských zásluhách a téměř božském původu prvního muže ve státě - Augusta. Období jeho vlády, jeho činy vylíčené jako vrchol římské historie.
Jedním z nejnadanějších básníků ve světové literatuře byl Publius Ovidius Naso.
O jeho životě vypráví román Miroslava Slacha: Já básník Naso. V tomto románu je mimo jiné líčen Ovidiův vstup mezi slavné básníky /s.47-56/
Ovidiova poezie byla neobyčejně svěží, vyznačovala se fantazií a analýzou lásky ve všech podobách. Jeho otevřené verše o lásce - Láska a Umění milovat - nadchly nejenom mladou generaci. O úspěchu Ovidiových veršů je rovněž zmínka ve výše uvedeném románu /s.59-61/. Přestože Ovidius slavil velké úspěchy a stal se zakrátko velmi slavným básníkem, poslední léta svého života prožil ve vyhnanství na březích Černého moře /dnešní Konstance v Rumunsku/, kam ho vypověděl Augustus. Toužil po přátelích, rodině. Svůj stesk a touhu ukládal marně do prosebných listů a básnických Žalozpěvů. Návrat mu povolen nebyl. Autor výše uvedeného románu se snaží vysledovat příčiny Ovidiova vyhnanství : Ovidius byl jednoho dne pozván na schůzku spiklenců do domu vnučky císaře princezny Julilly /aniž by o spiknutí cokoli tušil/ a tam měl předčítat své básně ze sbírky Umění milovat. „Básníkovy nemravné verše podnítily princeznu Julillu, aby se necudně obnažila před zraky všech přítomných mužů /tedy i Ovidia/ a dokonce tančila nahá...“ Druhým důvodem Ovidiova vyhnanství bylo pravděpodobně to, že slyšel, co neměl slyšet. „Vyslechl nejpřísnější státní tajemství o tom, proč byl vznešený Octavianus Augustus adoptován božským Gaiem Juliem Caesarem a proč byl prohlášen jeho legitimním dědicem. Ovidius v paláci vyslechl, jak ve vedlejší místnosti líčí Augustus historikovi Liviovi, že ho Caesar adoptoval za to, že mu v rozkoši posloužil svým tělem.“ Od toho okamžiku císařovna Livia Drusilla usilovala o básníkův život. Autor se zmiňuje o tom, že císař možná Ovidia zachránil vyhnanstvím před smrtí. Dokladem Ovidiovy umělecké zralosti byly jeho Proměny /Metamorfózy/ vyprávějící v patnácti knihách na 250 řeckých a římských bájí, skloubených v jeden celek tím, že v každé z nich dochází k nějaké proměně /stihla toho, kdo se protivil božské moci a měl být potrestán, nebo toho, kdo naopak měl být zachráněn. Nejčastějším motivem v proměnách je opět láska. Z řeckých bájí Ovidius do tohoto díla zahrnul např. báje o Daidalovi a Ikarovi, o Niobě, Medei a Iasonovi, příběhy z trojské války, z římských bájí především pověsti o Aeneovi.V závěrečných verších vyslovil přesvědčení o nesmrtelnosti svého díla: ...již dokonal jsem dílo, jež nemůže zničit oheň... národ bude mě čísti a nejsou-li předtuchy pěvců klamné, budu já žít svou pověstí po všecky věky.
Jeho nejznámější sbírkou jsou Satiry. Jde o básně s rozmanitými náměty. Básník se kriticky vyjadřuje k charakterovým vadám svých současníků, ale jsou zde i básně s tématikou literární a autobiografickou. Proslulé jsou rovněž Horatiovy Ódy - čtyři knihy lyrických básní s různorodými náměty - jde o milostné verše, filozofické úvahy...
- významný řečník - působil na posluchače řečnickými otázkami a vybroušeným stylem - jeho listy se staly /zejména v období humanismu/ vzorem latiny Historické spisy
- rovněž významný řečník, používá strohého stylu - je rovněž autorem Zápisků o válce galské a Zápisků o válce občanské
- Letopisy a Historie - v jeho spisech se setkáváme se jmény a činy postav, které se staly symbolem krutosti a intrikářství