Karel Havlíček Borovský /1821-1856/

• narodil se v Borové u Přibyslavi
• studoval gymnázium v Německém /dnes Havlíčkově/ Brodě, filozofii v Praze a kněžský seminář – v tomto povolání viděl nejlepší příležitost setkávat se s lidmi – chtěl na ně působit ve smyslu národním i slovanském – brzy však byl nespokojen s dogmatičností katolické církve, s pevným, přísným řádem v semináři – rozhodl se seminář opustit – dříve však byl vyloučen
• soukromě studoval v Praze slovanské jazyky a literatury
• toužil po poznání slovanských zemí a národů
• 1842 přijal nabídku P.J. Šafaříka, aby se stal vychovatelem v Moskvě – odjel 11 /1842 – 1/1843 - musel čekat ve Lvově na vyřízení pasových záležitostí – poznal útisk Ukrajinců Poláky – přesvědčil se o tom, že idea slovanské vzájemnosti je zatím neuskutečnitelná
• pobyt v Moskvě – vychovatel v rodině profesora Ševyreva – Havlíček začal postupně kritizovat jeho konzervatismus, podřízenost a souhlas s feudálním vládním režimem
• věnoval pozornost ruské ÚLS a literárnímu dílu N.V. Gogola
• 1844 se vrátil do Čech – brzy vystoupil na veřejnosti jako literární kritik /odsoudil Tylova Posledního Čecha/
• od roku 1846 byl redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela
• 1848 založil politický deník Národní noviny – řídil jej až do úředního zastavení /1/1850/
• od roku 1849 perzekuován – byl souzen za nelítostnou kritiku „Oktrojované ústavy“ /vydala ji vláda/ - zveřejněnou v Národních novinách /tato ústava měla posílit moc ústřední vídeňské vlády/ - Havlíček byl zastáncem austroslavismu – vycházel z představy, že by Slované mohli společnými silami přeměnit habsburskou monarchii v demokratickou federaci rovnoprávných národů, věřili, že je správné zachovat nadvládu habsburského trůnu v Evropě – Havlíček byl osvobozen a navíc využil soudní síně jako propagační tribuny při svém úspěšném souboji se státním zástupce o hodnocení a ceně ústavy, kterou vláda po násilném rozehnání kroměřížského ústavodárného sněmu násilně vnutila svým národům
• v květnu 1849 potlačila vláda přípravy k dalšímu povstání, které zorganizovali radikální demokraté s německou radikální demokracií – hlavní organizátoři byli zatčeni, dlouho vyslýcháni, odsouzeni k trestu smrti, který byl změněn na doživotní žalář – nad Prahou a okolím byl vyhlášen vojenský stav obležení- těmito opatřeními byla vyřazena radikální složka z boje proti absolutismu – vše bylo na liberálních demokratech – většina z nich došla k názoru, že se nedá rozvíjet politická aktivita, když není k dispozici říšský parlament nebo zemský sněm a že bude nejlépe se vrátit k obrozeneckým metodám práce na úseku jazyka, literatury, kultury a vědy – Havlíček se s tímto postojem nechtěl smířit – nepomýšlel však na ozbrojené povstání proti vládě – hledal legální cestu – pracoval s tiskem – kritizoval reakční politiku vlády, katolickou církev, ale ani tato forma nevyhovovala vojenskému vedení, které vládlo nad Prahou a chtělo potlačit opoziční tisk
• v lednu 1850 bylo zakázáno vydávání Národních novin
• Havlíček přenesl své působiště do Kutné Hory – začal tam vydávat časopis Slovan – uveřejňoval v něm ostré kritiky
• v červenci 1851 vyšlo císařské nařízení zastavit list
• v srpnu 1851 se Havlíček přestěhoval z Kutné Hory do Německého Brodu – chtěl se věnovat zemědělství a literární činnosti, musel se vrátit do Kutné Hory- byl souzen, česká porota jej vždy uznala nevinným – vláda však požadovala skoncovat s Havlíčkem
• v prosinci 1851 podepsal císař důvěrné nařízení o odstranění Havlíčka z místa jeho působení – přikázal nucené místo pobytu mimo Čechy s přísným policejním dohledem /Brixen – sev. Itálie/ - provedení nařízení bylo přiděleno c.k.vrchnímu policejnímu komisaři Dederrovi – jenž si získal trapnou popularitu díky Tyrolským elegiím

Tyrolské elegie

• satirická skladba, v níž ztvárnil svou cestu do Brixenu
• /humor, ironie, sarkasmus/
• básník přemlouvá měsíček, aby se neškaredil, sám je z kraje muzikantů, ale znepokojoval pány ve Vídni, a proto na něj poslali v noci policajty se psaním, aby se vydal na zdravější vzduch. Pan Dederra mu dal rady na cestu.Rodina plakala, když se s ní loučil. Jeli k Jihlavě, zahlédl i kostelík v Borové. Pokračovali přes Linec. Předtím v Budějovicích Dederra koupil mělnické víno, nyní pro zahřátí pije vlašské. Pokračovali z Reichenhallu do Weidringu a po cestě ztratili kočího. Policajti vyskočili z kočáru se splašenými koňmi. Havlíček dojel k poště, bez hlídání povečeřel. Stráž přikulhala odřená až do Weidringu. V Brixenu básníka Dederra předal krajské vládě a dostal za něho potvrzení.

Jediným Havlíčkovým spojením s domovem byla korespondence s příbuznými a přáteli. Nesměli psát otevřeně, protože dopisy byly kontrolovány, přesto však byly pro básníka velkým povzbuzením- zejména si cenil dopisů Františka Palackého. Havlíček stále přemýšlel, jak se odsud dostat /uvažoval o Americe, Londýně, Hamburku, Srbsku/ - tyto jeho „plány“ pronikly k úřadům, takže Havlíček byl vyslýchán, dozor nad ním byl zpřísněn. Roku 1852 požádal, aby mu bylo přiděleno jiné místo nuceného pobytu – blíž k Německému Brodu, kde měl rodinu, nebo aby za ním jeho rodina mohla přijet do Brixenu. Druhému návrhu bylo vyhověno – Havlíčkovi dostali malý domek za městem. 1854 jeho rodina z Brixenu odjela – tím skončilo jeho bydlení v „rodinném“ domečku, který vešel trvale do povědomí jako snad trvalé bydliště K. Havlíčka Borovského v Brixenu – poutní místo vlasteneckých Čechů – Havlíček se přestěhoval do města k zámožnému kupci

Při svém pobytu ve vyhnanství se věnoval tvorbě. Kromě Tyrolských elegií napsal další satirické skladby:

Křest svatého Vladimíra

• inspirovala ho pasáž z Nestorova letopisu, v němž byly sepsány nejstarší letopisné zprávy ruské, a která vypravovala o tom, jak se Vladimír po přijetí křesťanství vypořádal s pohanskými modlami, zvláště s Perunem, který po symbolickém mučení a bití byl vhozen do Dněpru a utopen /byla to dřevěná socha/
• Děj: car Vladimír poslal posla k Perunovi se vzkazem, aby na carům svátek spustil hromobití místo kanonády – škoda prý prachu a hromobití vydá víc. Perun však nechce poslechnout – car prý málo platí – car dal Peruna uvěznit. Perun má být souzen vojenským soudem – podle rozsudku má být oběšen, ale protože jde o Boha, je mu trest změněn – má být vlečen spřežením koní a utopen. Car však brzy poznal, že udělal chybu. Lidé se přestali bát, hřešili, neplatili daně – kněžím se vedlo hůř a hůř. Proto se sešli u cara a žádali nového pánaboha. Všechna církve se zúčastnily konkurzu, samy sebe vychvalují. Jezuité se vypraví na Rus se zvláštním maršem, jímž skladba končí.
• První knižní vydání „Křtu“ mohlo vyjít až v roce 1876, za ním následovala další. Přední čeští malíři a ilustrátoři / i J. Lada/ považovali za čest, když jej mohli doprovodit svými kresbami. Za Rakouska se směl „Křest“ vydávat, nesměl být veřejně přednášen, nesměl být zařazen do školní četby.

Král Lávra

• vládl v Irsku. Lid jej miloval. Král se dával jen jednou do roka stříhat a oholit a pak dal holiče oběsit. Mezi holiči se vždy losovalo, kdo má krále holit. Jednou padl los na Kukulína – oholil krále a byl ušetřen trestu /na prosbu chudé matky/ - musel slíbit, že nikomu neprozradí, co viděl, když krále holil – měl oslí uši. Kukulín se stal jeho dvorním holičem. Ale trápilo ho tajemství – onemocněl. Musel ho někomu vyzradit, a tak ho našeptal do vrby. Král pořádal bál, pozval na něj hudbu z Čech- cestou basista Červíček ztratil klíček od basy. Šel právě kolem vrby, do které našeptal Kukulín své tajemství a udělal z vrbového proutku kolík – basa na bále bručela, že král Lávra má oslí uši – nedalo se nic dělat, lid si na krále zvykl, Kukulín zůstal holičem.

Kromě rozsáhlejších satirických skladeb psal Havlíček rovněž epigramy „malé nádobky, do nichž vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“,/ církvi, vlasti, králi, múzám, světu/ a Obrazy z Rus, v nichž se projevilo jeho pozorovatelské nadání a pronikavý úsudek.

V únoru 1854 žádal Havlíček o propuštění – české hnutí bylo umlčeno, ale byla složitá mezinárodní situace /přípravy krymské války anglicko-francouzsko-turecké koalice proti Rusku, k níž Rakousko muselo zaujmout stanovisko/ - bylo nutné žádost zamítnout – nebylo žádoucí v této době posilovat českou stranu.

V roce 1855 žádal Havlíček znovu o propuštění – zříkal se žurnalistiky, sliboval věnovat se průmyslovému podnikání, aby zajistil svou rodinu – této žádosti bylo nakonec vyhověno, jeho žena zemřela, setkal se s dcerou, přáteli, onemocněl tuberkulózou, pobýval v lázních, 1856 zemřel, pohřeb se stal manifestací.