Realismus v české literatuře 80.- 90.let 19.století

V tomto období se objevuje stále více požadavek o vyslovení pravdy o životě. Je psána především próza. Romantismus je postupně překonáván realismem.

S osamostatněním české univerzity r.1882 souvisí realismus vědecký.

Mladá generace realistických vědců rozpoutala v 80.letech boj o pravost rukopisů. Rukopisy královédvorský a zelenohorský se objevily v roce 1817 – údajně to měly být památky staročeského básnictví ze 13.století. Naše veřejnost přijala tyto sborníky jako doklad o vyspělosti a starobylosti kultury českého národa. Rukopisy byly posilou českých vlastenců, barvitě líčily slavnou minulost českého národa, dopouštěly se však věcných chyb jazykových i historických.

Josef Dobrovský začal pochybovat o jejich pravosti. K němu se přidali další jazykovědci: Gebauer, Vlček, Goll a dokázali, že rukopisy jsou padělky. Za padělatele jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda.

Projevily se encyklopedické snahy vydáním Ottova slovníku naučného /od r.1888/.

Kritický realismus se v české beletrii projevoval ve dvou liniích: historické a venkovské. Na rozdíl od západních literatur, kde měla historická literatura zábavný účel, u nás má výchovnou tendenci. Realismus s sebou přináší požadavek historické věrnosti. Mnoho autorů pocházelo z venkova, na venkově se objevovalo více svérázných typů, proto se v literatuře objevuje venkovská problematika.Literatura mívá často i regionální charakter.

Rozdělení:

Vědecký realismus

Tomáš Garrigue Masaryk /1850-1937/

• za 1.sv.války byl vůdcem zahraničního odboje
• 28.října 1918 byl zvolen prvním čs.prezidentem
• založil kritickou revui Atheneum, která seznamovala se současnou západoevropskou vědou a stala se ohniskem rukopisných bojů.

Tvorba:

Česká otázka /1895/
Jan Hus /1896/
Karel Havlíček /1896/
Rusko a Evropa /1913/

Realismus v historické literatuře

Alois Jirásek / 1851-1930/

• narodil se v nezámožné rodině v Hronově
• studoval gymnázium v Hradci Králové a v Broumově a fil. Fakultu v Praze
• jako středoškolský profesor působil nejprve v Litomyšli, později v Praze
• za 1.sv.války mezi prvními podepsal květnový Manifest, jímž se čeští spisovatelé přihlásili k boji za samostatný stát
• celoživotně byl spjat s rodným krajem, měl malířské nadání

Tvorba:

Skaláci /1875/

• román, který vzbudil pozornost na základě dochovaných zpráv současníků vylíčil lidovou vzpouru na Náchodsku proti cizímu panstvu

Filosofská historie /1878/

• podává obraz předbřeznové litomyšlské společnosti humorný a úsměvný studentský příběh, do kterého však zasáhnou události z pražských barikád r. 1848

Psohlavci /1884/

• navazují ideově na Skaláky – líčí povstání Chodů koncem 17.století a jejich boj za udržení práv

Trilogie:

Mezi proudy

• vznik husitského hnutí

Proti všem

• období let 1419-1420, uměleckým vrcholem díla je líčení bitvy na Vítkově

Bratrstvo

• zachycuje konec husitského revolučního hnutí, osudy bratříků, zbytků husitských vojsk poražených v bitvě u Lipan

F.L.Věk /1888–1906/

• pětidílný román – líčí počátky a rozvoj našeho národního obrození na životním příběhu lidového buditele Věka, k jehož románové podobě sloužil Jiráskovi jako vzor František Vladislav Hek, dobrušský kupec.

Temno /1913/

• líčí vládu vítězných jezuitův Čechách ve 20.letech 18.století, ukazuje, jak jezuité /i páter Koniáš/ s fanatickou horlivostí pečují o to, aby vymýtili v českém lidu poslední zbytky „kacířství“.

Staré pověsti české /1894/

• patří mezi umělecky nejzdařilejší, Jirásek čerpal z Kosmovy a Dalimilovy kroniky i jiných pramenů

Jirásek vynikl rovněž jako dramatik. Napsal 12 divadelních her, jejichž premiéry byly skoro vesměs uváděny v Národním divadle. Většina Jiráskových her se udržela v repertoárech divadel dodnes: Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč, Lucerna, Otec, Vojnarka.

Zikmund Winter /1846-1912/

• narodil se v Praze jako syn zvoníka na Starém Městě
• studoval gymnázium, dosáhl doktorátu na filosofické fakultě
• stal se gymnaziálním profesorem
• byl předním znalcem českého městského života v 15.-17.století

Tvorba:

Povídky:

Krátký jeho svět
Rozina sebranec
Peklo

• líčí v nich tragické osudy lidí, podléhajících vlastní slabosti nebo vášni, ať bezelstné důvěřivosti k lidem nebo nešťastné náhodě

román: Mistr Kampanus /1909/

• rozsáhlý obraz života Prahy a pražské univerzity s celou řadou dobrých postav, mezi nimiž soustřeďuje pozornost na osud posledního rektora Karlova učení, humanistického básníka Kampana Vodňanského. Jemný a citlivý učenec a básník se snaží provést univerzitu bouřlivými dobami stavovského povstání a pobělohorské odvety. Je svědkem tragického konce českých pánů na Staroměstském náměstí, prožívá rekatolizační tlak a odhodlává se nakonec sám přestoupit k víře bělohorských vítězů, aby zachránil univerzitu před tím, že padne do rukou jezuitů.

Kulturní obraz českých měst /1890,1892/
Děje vysokých škol pražských /1897/

Realismus ve venkovské literatuře

• venkovská literatura se objevuje už od doby NO
• nejprve drobné prózy, povídky, později romány
• objevují se i sociální problémy – po roce1848 – pronikání kapitalismu, zrušení roboty
• téma vesnice: Tyl, Němcová, Hálek, Sládek, Čech
• v 80.letech 19.století patří mezi autory venkovské prózy Tereza Nováková, Josef Holeček, Jan Herben,K.V..Rais, Karel Klostermann, J.Š.Baar

Tereza Nováková /1853-1912/

• pokračovatelka K. Světlé
• pocházela z Prahy, z poloněmecké rodiny /otec Čech, matka Němka/
• od roku 1876 žila se svou rodinou /manžel středoškolský profesor/ v Litomyšli, tam se připravovala na svou literární dráhu studiem kultury v kraji, zapojila se do ženského hnutí
• pak se vrátila do Prahy, kde redigovala časopis Ženský svět

Tvorba:

Monografie:

• Karolina Světlá, její život a spisy/1890/
• Maloměstský román/1890/ - věnován K. Světlé – k 60.narozeninám, román o smutném údělu Havlíčkovy dcery Zdeňky

Jan Jílek/1904/

• historický román, hrdinou je českobratrský emigrant, který se tajně vrací z Německa domů, trpí pro svou reformační víru, je vězněn v Litomyšli, ale přes všechny útrapy zůstává věrný svému předsvědčení

Jiří Šmatlán/1906/

• příběh chudého tkalce z Poličska, hledače „pravdy světa“ – původně katolík hledá lepší víru u evangelické církve, ale je zklamán a usiluje proto se svým přítelem Hamerníkem v duchu sociálně demokratických názorů o světskou spravedlnost pro chudé. Předčasně však umírá i se svými nadějemi na lepší budoucnost.

Na Librově gruntě/1907/

• zobrazuje život východočeské vesnice v polovině 19.století- sedlák Josef Libra se pro bídu nemůže oženit, těžce snáší útlak roboty a daní. Nakonec však jeho statek vzkvétá.

Děti čistého živého/ducha/ /1907/

• jeho hrdiny jsou příslušníci náboženské sekty abrahamitů, kteří chtějí na rozdíl od církve uskutečnit svou říši pokoje už zde, na zemi. Jejich názory vedou ke sporům a rozpadu sekty, u jednoho z nich až k sebevraždě.

Drašar /1910-Květy,1914/

• jeho hrdinou je obrozenecký literát, pokračovatel Jungmannův, bývalý kněz Josef Justin Václav Michl, zvaný Drašar podle statku, z něhož pochází. Vystudoval na kněze, necítil se v řádu spokojený – majetku rodičů se ujala jeho sestra Johana, i když on měl být hlavním dědicem. Aby zapomněl, pracoval literárně, vydával knihy, stal se profesorem řádu. Toužil po životě jako každý jiný člověk, doufal, že se řád rozpadne a on bude zbaven řeholních slibů – když se nedočkal, doufal, že bude moci přestoupit v Uhrách k evangelické církvi a pak že si bude moci vzít dívku, kterou měl rád. Ukázaly se však nové překážky. Nakonec z kláštera odešel, ucházel se o učitelské místo v evangelické církvi – propuštěn – žije v bídě.

Karel Václav Rais /1859-1926/

• pocházel z Lázní Bělohrad u Nové Paky v Podkrkonoší
• studoval učitelský ústav a 10 let působil jako učitel v Hlinsku
• roku 1887 odešel do Prahy, tam pak vytvořil největší část svého literárního díla - zpočátku básně
• později povídky s námětem z venkova – všímá si generačních konfliktů, zachycuje utrpení starých lidí, odstrkovaných nevděčnými dětmi

povídkové knihy

Výminkáři/1891/
Horské kořeny/1892/
Potměchuť/1892/
Rodiče a děti/1893/

• romány oslavují prosté venkovské lidi z oblasti Podkrkonoší, kteří pomáhali ke zdaru obrozeneckých snah svým aktivním vlastenectvím

Zapadlí vlastenci /1893/

• román začíná příjezdem nového učitelova pomocníka Karla Čermáka do Pozdětína. Hrál velmi dobře na housle a na varhany, chodil hrát na mše, hezky zpíval, a tak si chodil přivydělávat s partou zdejších muzikantů hraním při různých příležitostech. Seznámil se s rodinou učitele Čížka a kněze Stehlíka, kteří byli horlivými vlastenci: odebírali Květy, četli pokrokové knihy, pořádali besedy a snažili se šířit vlasteneckého ducha mezi ostatní lid. Nesmírným zážitkem pro ně byl výlet do Prahy, kde se setkali s Jungmannem a Šafaříkem. Román líčí rovněž problémy ve vztahu Čermáka a dívky Albíny, kterou miloval. Nakonec dostává učitelské místo a Albína jede s ním.

Západ

• v zapadlé horské vsi Studenci prožívá poslední léta svého života stařičký farář Kalous. Prožil mezi svými farníky přes 50let a jeho jediným přáním je, aby zemřel na faře. Těžce na něj dolehla smrt jeho sestry Kristinky, která mu léta hospodařila. Místo ní přišla Kalousovi pomáhat Kristinčina dcera Rézinka. Její syn Prokop studoval kněžství a farář Kalous se těšil, že v něm bude mít pomocníka. Prokop však nebyl zdravý a podnebí ve vesnici mu bylo drsné. Kalous se tedy rozhodl, že půjde do penze. Když mu farář ze sousedství nabídl, aby se k němu přestěhoval, byl rád, že nemusí z kraje, který tolik miloval. Přišel den, kdy se měl stěhovat. Když překročil práh fary, přepadla ho nevolnost a zemřel. Jeho tělo vynášeli z fary, jak si přával, ne z chalupy.

Kalibův zločin -/1892/

• smutným hrdinou je naivní mládenec Vojta Kaliba – oběť ženských intrik své manželky a tchýně, které ho zneužily k zastření následků ženina milostného poměru – dítě. Kaliba se vzbouří pozdě, manželku zavraždí, sám také umírá- mrtvice. Tragická historie inspirovaná skutečnou událostí.

Pantáta Bezoušek/1894/

• výminkář, odjíždí ke svému synovi do Prahy, všemi oblíben, ale na jaře se vrací zpět na venkov /nemohl si zvyknout na pobyt v Praze.

O ztraceném ševci /1918/

• hlavním hrdinou je A. Hejkrlík, který se po smrti své ženy znovu oženil – nešťastně. Ubylo mu práce, protože se v jeho vsi – Korytné, usadil nový švec Lorenc, který usiloval o českou školu pro české děti /musely chodit do německé/. Lidé mu říkali český švec. Hejkrlík byl rovněž Čech, ale jeho žena mu namlouvala, že je německý švec. On jí podléhal. Až v době, kdy došlo ke sčítání lidu, pod své jméno napsal česky „švec“, chtěl připsat ještě český, ale přepadla jej slabost a zemřel.

Karel Klostermann /1848-1923/

• jeho přínos je zejména v tom, že pro tehdejší společnost objevil dosud neznámý svět Pošumaví – neúrodný, těžko přístupný kraj a jeho lid
• napsal o něm: „Ten lid je hodný – nevzdělaný sice, ale dobrý. Věřte mi, to všechno jen ta cizácká banda má na svědomí, jen ti ho kazí.“
• narodil se v hornorakouském Haagu, oba rodiče však pocházeli ze Šumavy – matka Charlotta byla původem Francouzska, otec byl synem německého sedláka /lékař/
• vyrůstal v Žichovicích a Sušici, studoval na gymnáziích v Klatovech a Písku, kde roku 1865 maturoval
• ještě téhož roku odešel na otcovo přání do Vídně studovat medicínu – pro špatnou finanční situaci /byl z 10 dětí/ a možná i pro nezájem školu nedokončil
• působil jako soukromý vychovatel, redaktor vídeňského časopisu Wanderer, byl suplentem na reálce v Plzni, později profesorem – tam vytrval až do penze
• i tam se zpočátku potýkal s chudobou a musel si přivydělávat soukromým vyučováním
• byl dvakrát ženat, teprve 2.sňatek ho natrvalo hmotně zabezpečil
• z jeho prací je patrná láska k lidem, soucit k chudým a nešťastným /v době svých začátků v Plzni se staral o dceru zemřelého bratra, o syna své sestry/, ujal se dokonce organizování veřejné sbírky na pomoc jedné ubohé rodině z Rejštejna, dal podnět k založení spolku proti týrání zvířat v Plzni – byl jeho předsedou: „Kdo týrá zvíře, nebude mít citu ani pro týraného člověka.“
• měl obdivuhodnou paměť – snadno se učil jazykům – uměl francouzsky, rumunsky, řecky, rusky, latinsky
• úžasné byly rovněž jeho znalosti dějepisné, zeměpisné i přírodopisné
• byl členem obecního zastupitelstva v Plzni, byl zvolen do městské rady, vítal zahraniční delegace
• podnikl několik cest do ciziny – Itálie, Francie, Černá Hora
• aby si oddychl, jezdil na letní sídlo na Šumavu /Štěkeň/

Tvorba:

Německé fejetony ze Šumavy v časopise Politik

Román: Ze světa lesních samot

• zachytil historii Šumavy v minulém století – je realista „Lidé, jež jsem čtenářům představil, existovali nebo existují právě tak jako příroda, do níž jsem je uvedl.“ Román se odehrává v Pürstlingu /Březníku/ pod Luzným v 60.letech 19.století, zachycuje přetěžký život obyvatel v Pošumaví – dřevorubců, pytláků, sedláků

Román: V ráji šumavském /1893/

• děj spadá do 70.let, kdy obrovské plochy ničil kůrovec. Dříví muselo být rychle vytěženo a zpracováno. Tichá Šumava byla najednou plná ruchu. Přistěhoval se sem blahobyt – lidé utráceli peníze, rozmohlo se pijáctví, poklesla mravnost. Ale dočasný blahobyt pominul a šumavští sedláci tu náhle stáli s prázdnýma rukama. Nemohli přivyknout starému způsobu života, upadali do dluhů, stěhovali se pryč. Román se odehrává v horním Pootaví a Povydří, v krajině mezi Kašperskými Horami a Horskou Kvildou.

Román: Kam spějí děti/1901/

• podobný námět – poničená Šumava nemůže své děti uživit, proto odcházejí do světa, do měst, převážně do Vídně a málokdo se vrací

Román: Za štěstím

• námětem je život ve městě, odcizení rodnému kraji

Napsal spoustu povídek, črt, fejetonů:

V srdci šumavských hvozdů
Pošumavské rapsodie
Ze šumavského podlesí
Odyssea soudního sluhy

Román: Skláři /1893/

• námět z rodinné historie sklářského rodu jeho matky

Román: Mlhy na Blatech

• příběh z jihočeských blat

Memoárové knihy: Červánky mého mládí

• paměti jsou bohužel dovedeny jen do skončení studentských let v Písku, mnoho informací o tehdejším středoškolském systému.

Jindřich Šimon Baar /1869-1925/

• narodil se v Klenčí pod Čerchovem v selské rodině
• vystudoval teologii a byl kaplanem a farářem ve Spáleném Poříčí u Plzně a na jiných místech
• mnoho úsilí věnoval reformnímu hnutí mezi nižším katolickým kněžstvem – spory s církevními nadřízenými
• 1919 odešel na odpočinek do svého rodiště, tam roku 1925 zemřel
• v prvním období se snaží o reformu církevního života, jeho díla byla věnována životu drobných českých venkovských kněží, jak jej autor poznal z vlastní zkušenosti – hlavně rozporům mezi jejich lidským a národním cítěním a povoláním spoutaným církevními předpisy, tíživostí kněžského celibátu

Cestou křížovou
Farské historky

Román Holoubek

• částečně autobiografický, vypráví o osudech kněze, který po letech omylů nachází smysl svého života ve službě lidem

Ve druhém období píše realistické povídky a obrázky z chodského venkova, uplatňuje důvěrnou znalost kraje, tradic

Pro kravičku
Hanče
Hu nás

Jan Cimbura

• hrdinou je stejnojmenná postava – vzorem mu byl panský sedlák – „chci ukázat českého sedláka – v prvním díle jeho sílu, v druhém jeho poctivost a v třetím jeho moudrost.“

Paní komisarka
Osmačtyřicátníci
Lůsy

• V této trilogii poukazuje na národnostní a sociální poměry na Chodsku v rev. roce 1848, dějově je trilogie umístěna do Klenčí a jejím záměrem bylo vystihnout proces národního uvědomování a úlohu venkovské inteligence /páter Faster, učitelský pomocník Jindřich, loutkář Šmíd/, vedle toho popisuje život sedláků, jejich spory s chalupníky a řemeslníky, obyčeje, spory o selské lesy /lůsy/ a každodenní život vesnice

Paní komisarka

• ústředními osobami jsou B. Němcová, jejíž manžel byl v té době finančním dozorcem v Domažlicích a páter Fastr, farář v městečku Klenčí. Faráře rmoutí spor o lůsy /části obecního lesa/ mezi sedláky a chalupníky. Fastr se snaží, aby nenastal rozpor mezi klenečskými Čechy , protože do sporu zasahovali i Němci, většinou přistěhovalci. Nakonec to Fastr vzdává, když vidí malý výsledek svého úsilí. Vtom přichází Němcová, v rozmluvě posiluje Fastra, ten však z Klenčí odchází, /musí/ při odchodu poznává, jak ho lid miloval

Osmačtyřicátníci

• spor o lůsy – chalupníci se spojili s Němci a s pomocí chalupníků se dostala správa městečka do rukou Němců. Němci zničili všechny listina a zápisy o lůsech a vrchnostenský úřad rozhodl v neprospěch sedláků. Ti však měli v rukou listinu, která potvrzovala jejich práva, ale nešli s ní na úřad, aby o ni nepřišli. Sedláci se proti rozhodnutí úřadu odvolali, Němci, aby se jim pomstili, poslali selské synky na vojnu. Ti však utekli na čas do Bavor a tam se dali k sedlákům za čeledíny. Když pak vojsko odešlo, vrátili se domů. Na čas bylo posláno do Klenčí 40 maďarských husarů, ale zakrátko z Klenčí zmizeli.

Lůsy

• na vršku pod lesy se sešly dva zástupy lidí z Klenčí – měl se rozhodnout spor za řízení krajského komisaře. Ten zjistil, že jsou z knih zápisy o lůsech vytrhány. Ukázalo se, že právo je na straně sedláků – nakonec lůsy vyhráli.

Tisknout