Česká literatura 30. – 50. let 19.století - český romantismus

Ve 30.letech dochází v řadě zemí k nástupu kapitalismu

• vznikají nové skupiny ve společnosti:
  buržoazie
  proletariát /chudina/
• realisticky věrně jej zobrazují Mácha, Tyl, Němcová

V Rakousku vládne ve 30.letech metternichovský absolutismus – Sabina charakterizuje politické a literární ovzduší této doby takto: „Nahoře seděl Metternich, pod ním černá a bílá armáda/ reakční církev a feudální vojsko/, vedle ní cenzura s perem ke škrtání vždy hotovým.“ Ve 30.letech vstupuje do českého společenského a literárního života mladá generace /Mácha, Sabina/, ochotnicky se hraje vlastenecké divadlo/ Mácha, Tyl, Klicpera/, šíří se společenské zábavy /besedy, bály/, je vydáván společenský časopis Tylovy Květy.

Proti absolutismu se zdvíhá velký odpor, který se projevoval revolucemi /1830 Polsko, Francie/. V Rakousku je proti absolutismu namířeno březnové revoluční hnutí r. 1848. V červnu se sešel v Praze tzv. Slovanský sjezd, který byl krvavě rozehnán vojskem. Později byly zrušena cenzura a robota.

Vznikly dvě strany:

• radikální, která nenamítala nic proti použití revolučních prostředků k dosažení svobody /Sabina, Frič, Němcová/ - byli mluvčími lidových vrstev, bojovali za demokracii a republiku, vytvářeli českou žurnalistiku
• liberální – snažící se dosáhnout změn pokojnou cestou /Palacký, Havlíček/ - jejich politickým programem byl tzv. austroslavismus – požadovali přetvoření federálního Rakouska ve federativní stát rovnoprávných národů /uznávali Rakousko/

Rakouská vláda v roce 1848 revoluci potlačila a nastolila nový tuhý absolutismus – bachovský – který trval po celé desetiletí. Byla znovu zavedena cenzura a policejní režim. Mnozí političtí a národní činitelé byli v žalářích nebo ve vyhnanství /Havlíček, Tyl, Sabina, Frič/, mnozí se věnovali vědeckému bádání /Palacký, Šafařík/, jiní zemřeli /Kollár, Čelakovský/.

Literatura ztrácí učenecký ráz typický pro 2.etapu národního obrození a přední místo začíná zaujímat literatura krásná. Pronikají do ní látky, kterých si dosud autoři nevšímali a objevují se nové formy. Nastává rozkvět novinářství a časopisectví – největší rozkvět 1846-1850.

Rozvíjejí se dva základní literární směry:

• romantismus – usiluje o zobrazení výjimečných postav ve výjimečných situacích /lyricko-epické básně, balady/, klade důraz na svobodu tvorby, umělec nechce být poután nějakými pravidly a konvencemi, zájem o lidovou tvorbu, o národní historii
• realismus – usiluje o to, aby zobrazil skutečnost historicky pravdivě, zobrazuje typické hrdiny v typické situaci

Oba směry se v tvorbě našich autorů prolínají.

Literatura

Josef Kajetán Tyl /1808-1856/

• narodil se v Kutné Hoře, otec byl původně vojenský hudebník, později krejčí
• 1822-1827 studoval Tyl na pražském akademickém gymnáziu, studium odešel dokončit do Hradce Králové, aby mohl být nablízku V. Klimentu Klicperovi, který působil jako profesor na tamním gymnáziu nedokončil studia filozofie – 1829 odchází ke kočující divadelní společnosti jako herec, 1831 se vrací do Prahy a zastává podřadné místo ve vojenské účtárně, věnuje se i nadále divadelní a spisovatelské činnosti – podílí se na českých hrách ve Stavovském divadle jako herec, překladatel /mj. Shakespeara, Schillera/ , i jako autor
• 1834-1837 vedl ochotnickou divadelní společnost, mezi jejímiž členy byli i Mácha, Sabina/ - působili v tzv. Kajetánském divadle na Malé Straně
• od roku 1834 redigoval / připravoval k vydání , byl redaktorem/ časopis Květy, v letech 1840-1842 časopis Vlastimil, r. 1846 začal vydávat časopis Pražský posel a r. 1849 Sedlské noviny
• 1848-1849 se aktivně zúčastnil veřejného života, byl představitelem liberálního směru české politiky /dokonce poslancem říšského sněmu/, po obnově absolutismu mu bylo znemožněno vydávat časopisy, byl zbaven místa dramaturga ve Stavovském divadle, kde byly zastaveny české hry, jako politicky nespolehlivý, nesměl dostat divadelní koncesi, musel si ji proto potají pronajmout, aby mohl vést kočovnou divadelní společnost
• jeho hmotnou situaci ztěžovala nutnost starat se o početnou rodinu – měl sedm dětí, jejichž matkou byla herečka Anna Forchheimová /divadelním jménem Rajská/ , sestra jeho legitimní manželky Magdaleny Forchheimové
• Tyl zemřel na své divadelní pouti v Plzni v roce 1856 ve věku 48 let.

Dramatická tvorba:

Náměty ze současného života

Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka /1834/

• je první dochovaná hra, pražská fraška, odehrávající se během oblíbené velikonoční pouti a slavnosti pražských ševců /= slavnost fidlovačky/ - vypráví o lásce Lidušky a Jeníka – Liduška je neteř obchodnice s máslem Mastílkové, která se ráda stýká s Němci, Jeník je sousedův syn / syn obuvníka – Čecha a vlastence/. Ani jeden lásce nepřeje. Nakonec vše dobře dopadne. Na slavnosti fidlovačky zpívá slepý houslista Mareš Kde domov můj /hudba Fr. Škroup/ - tato píseň byla od počátku velmi populární – stala se národní hymnou.

Paní Marjánka, matka pluku /1845/

• Tyl se pokusil o realistiské zobrazení venkovské společnosti, vyjádřil své demokratické názory

Pražský flamendr/1846/

Paličova dcera 1847/

• Hlavní postavou je Rozárka, dcera venkovského šumaře Valenty, který propil celý majetek. Slouží v Praze, přijede domů na pohřeb své matky – její otec ji slíbí koňskému handlíři Podleskému / myslí si, že přijde k penězům na pití/. Rozárka se otci vzepře a vrátí se do Prahy. Otec ve zlosti podpálí chalupu a uteče do Prahy. Přizná se Rozárce, co doma provedl. Ta chce otce zachránit a tvrdí, že chalupu zapálila ona. Nakonec se vše vysvětlí, Valenta se přiznává.Rozárka odchází se svým Toníkem Jedličkou, tetou Šestákovou a jejím přítelem Kolínským do Ameriky.

Bankrotář /1848/
Chudý kejklíř /1848/

Dramatické báchorky

Strakonický dudák aneb Hody divých žen

• Dudák Švanda byl chudý, a když slyšel od vojáka Šavličky, jak lze ve světě hudbou zbohatnout, rozloučí se se svou milou Dorotkou, dcerou hajného Trnky a jde do světa. V lese usne, nad ním se objeví polednice Rosava s lesními pannami. Rosava s jim přizná, že Švanda je její syn, a prosí lesní panny, aby mu vdechly do dud krásu svých písní. Švanda myslí, že se mu to zdálo, jde do světa, přijde do neznámé země, podaří se mu rozesmát princeznu Zuliku, která byla stále smutná a je za to bohatě odměněn. Bývalého studenta Pantaleona Vocílku udělá svým sekretářem. Dorotka, která se nemůže Švandy dočkat, se za ním vypraví a najde ho. Sotva ho uvidí, je Švanda volán na zámek a tam jej princezna nutí, aby si ji vzal. Dorotka chce sňatku zabránit, ale je vyvedena i s Kalafunou. Princ Alamír, jemuž byla Zulika zasnoubena, přijede a dá Švandu do vězení. Vocílka ze strachu uteče. Ve vězení se Švandovi zjevuje Rosava, řekne mu, že je jeho matka, za to je odsouzena mezi divé ženy, kde musí zůstat, dokud Švandu nevysvobodí věrná láska prosté dívky. Dorotka se nejdříve nechce smířit se Švandou, ale když mu hrozí nebezpečí, zachrání ho. Švanda šel o svatojánské noci hledat koření lásky, ale je zaveden lesními pannami – ve víru a zmatku se ocitne pod šibenicí. Přiběhne Dorotka a vše zmizí. I Rosava je vysvobozena.
• V této hře Tyl prokázal své umění charakterizovat postavy:
  Švanda: dobré vlastnosti / podnikavost, dobrosrdečnost/ , špatné vyplývají z nezkušenosti/přílišná touha po penězích, důvěřivost, lehkomyslnost, podléhá cizím vlivům
  Kalafuna: Český muzikant, houslista, vlastenec, obětavý /pomohl Švandovi/, touží po domově
  Dorotka: Dcera hajného Trnky, moudrá, obětavá, věrná, statečná
  Vocilka: Typ zcela záporný, zběhlý student, prospěchář, příživník, zbabělec

Tvrdohlavá žena /1849/

Jiříkovo vidění /1849/

• sen o snadném zbohatnutí

Lesní panna aneb Cesta do Ameriky /1850/

Historické hry

• psány ve druhé polovině 40.let – ještě nebyly odborně zpracovány české dějiny, Tyl tedy neměl oporu ve vědecké literatuře

Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři /1848/

• odhaluje souvislosti mezi tragédií vykořisťovaných horníků za krále Vladislava Jagelonského /koncem15.st./ a osudem českého dělnictva ve 40.letech 19.st., kdy nesnesitelné sociální podmínky nutily český proletariát k hladovým bouřím, stávkám a útokům na továrny – hra byla načas zakázána rakouskou cenzurou

Jan Hus /1848/

• líčí události vrcholné fáze Husova působení až do Husovy smrti

Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové /1849/

• vlastenecké drama o Drahomíře, kterou přibližuje jako hrdinku, jež se dokáže na rozdíl od Ludmily i slabošského Václava vzepřít německému a církevnímu tlaku, usiluje o sjednocení slovanských kmenů

Žižka z Trocnova /1849/
Měšťané a studenti /1850/
Staré Město a Malá Strana /1851/

Povídky:

Rozervanec /1840/

• kritika a karikatura romantického máchovského typu

Poslední Čech /1844/

• předmětem proslulé kritiky Karla Havlíčka, odmítl sentimentálně vlastenecký tón

Chudí lidé /1849/

• obraz bídy lidu

Dekret kutnohorský /1841/

Rozina Ruthardova /1839/

• události z let Václava IV. , pověst o krásné zrádkyni rodného města

Karel Jaromír Erben /1811-1870/

• pocházel z podkrkonoššské řemeslnické rodiny
• studoval na gymnáziu v Hradci Králové, od roku 1831 filozofii a od roku 1833 práva v Praze
• za studií se seznámil s Františkem Palackým – s ním se stýkal a spolupracoval po celý život – začal se hlouběji zajímat o historická a národopisná studia
• roku 1837 nastoupil na úřednické místo u soudu – zpočátku bezplatné
• později jako zaměstnanec Královské české společnosti nauk a jako sekretář Českého muzea často konal dlouhé studijní cesty do venkovských archivů
• roku 1851 byl ustanoven archivářem města Prahy – tehdy konečně měl – jako těžce nemocný, vysílený úmornou prací a nedostatkem – trvale zajištěnu obživu pro sebe a svou rodinu

Žurnalistická činnost

• v letech 1848-1849 redigoval Pražské noviny v liberálním duchu
• později časopis Obzor /1855/

Další tvorba:

nauková literatura

• zabývá se především literárními a politickými dějinami – připravil k vydání řadu památek starého českého písemnictví – např.: Výbor z literatury české

národopisná literatura

• sbíral lidovou tvorbu: Prostonárodní české písně a říkadla - shromáždil více než 2 200 písní – roztřídil je podle funkce v životě člověka od narození až do smrti, vydával pohádky : České pohádky
• Pták Ohnivák a liška Ryška
• Hrnečku vař
• Otesánek
• Tři zlaté vlasy děda Vševěda
• Dlouhý, široký a Bystrozraký
• Zlatovláska

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských

• zájem o slovanské národy – rovněž překládal /např. z ruské literatury/

básnická tvorba

Kytice

• poprvé vyšla roku 1853 – v době politického útlaku po potlačené revoluci1848. Rakouská vláda pronásledovala každý vlastenecký projev a český jazyk byl odstrkován. Kytice v této době povzbudila čtenáře. Kromě první básně, jež vykládá název a smysl sbírky, a kromě závěrečné Věštkyně, obsahuje vesměs balady – vystupují v nich nadpřirozené bytosti /Polednice, Vodník/. Často se objevuje motiv viny a trestu – trest je často neúměrný provinění. V básních Kytice Erben zobrazil dávné cítění a myšlení lidu, jeho názory na přírodní děje, lidské vztahy, zvláště vztahy rodinné. Člověk starších dob, obklopený záhadami přírody, si nedovedl vysvětlit jejich původ – vysvětloval je působením nadpřirozených zjevů /vodníci, polednice/. Lidé věřili, že vše na světě ovládá nezměnitelný osud – každý pokus o změnu osudu je vzpourou, za níž následuje trest.
  
  
• Kytice – tato báseň je o matčině duši, která se vtělila v drobounký kvítek, aby potěšila opuštěné děti. Odráží se v ní lidová víra v nehynoucí sílu mateřské lásky. Ve druhé části vypráví o naději, že knihy potěší syna nebo dceru vlasti v cizině.
  
  
• Poklad – vyprávění o otevřené hoře a proměně zlata v listí a kamení je známé z pověsti o hoře Blaníku i z pohádek. Lidé pozorovali na jaře probouzení přírody a domnívali se, že souvisí s jarními velikonočními svátky. Věřili, že na Velký pátek, kdy v kostele lid zpěvem vzpomíná Kristova umučení, otevírají se poklady země. Chudá vdova z touhy po zbohatnutí zapomíná na své dítě, pohrdá svým prostým domovem – lid vždy odsuzoval takové jednání, a proto i v básni následuje trest – drahé kovy se proměnily v kamení a matka ztrácí dítě. Následují výčitky svědomí, bolest, zoufalství – teprve lítostí a pokáním vykupuje svou vinu – po roce myslí jen na záchranu svého dítěte. Celá báseň odpovídá na otázku co je největší poklad života? Prostý lid moudře usoudil, že je to dítě. „Hořceť zakusila toho, žeťě velmi málo zlato, avšak dítě nade všecko!“
  
  
• Svatební košile – pověst o tom, že kouzlem je možné přivolat i mrtvého se vypráví různým způsobem u všech slovanských národů. Hrdinkou Erbenovy básně je opuštěná dívka. Všichni její drazí zemřeli, dívka touží po návratu milého, který zmizel někde v cizině. Ve svém zoufalství se v motlitbě rouhá: „milého z ciziny mi vrať, aneb můj život náhle zkrať“ – je potrestána – prožívá hrůzné chvíle, když prchá s kostlivcem noční cestou. Procházejí krajinou pekelného přísvitu, kde se ozývají příšerné hlasy a zjevují se bludičky. Dívka se modlí a to ji osvobozuje ze spárů kostlivce.
  
  
• Polednice – divá žena, která v poledne podle lidového podání působila zhoubně na člověka. Matka v hněvu přivolá polednici k potrestání vlastního dítěte – vše se odehrává kolem poledne – marný je zápas s polednicí o dítě. Matka má o dítě strach, tiskne je k sobě, až se dítě zalkne
  
  
• Štědrý den – Štědrý den byl příležitostí k pověrám a různým zvykům – svobodné dívky se chtěly dozvědět o budoucnosti, hlavně o tom, kdo se stane jejich manželem. Marie a Hana spatřily za štědrovečerní noci svůj osud. Splnil se oběma – za rok, když se zase setkávají mladí lidé při přástkách – dvě „chybí v řadě“ – Hana je šťastná v manželství, Marie odpočívá v hrobě.
  
  
• Záhořovo lože – legenda – neznámý poutním spěchá na podzim v mnišském hábitu k západu. Přichází do lesa, kde obr přepadává pocestné. Vyřítí se i na poutníka a ptá se, kam jde. Poutník říká, že do pekla, neboť jeho otec pro peníze upsal duši dítěte peklu, dříve, než se dítě narodilo. Obr propouští poutníka, ale ten mu musí slíbit, že mu pak poví, co v pekle všechno viděl. Po roce se poutník vrací. Satan mu prý nechtěl vydat zápis, který otec podepsal, až Lucifer Satanovi pohrozil, že ho dá vložit do lože Záhořova. Tu se obr zachvěl, neboť Záhoř je jeho jméno. V zoufalství se obr vyzpovídá poutníkovi ze svých vražd prosí ho o pomoc. Poutník zarazí obrův kyj do skály. Obr má učinit na místě pokání. Uplyne 90 let. Poutník přichází jako biskup na místo, kde se setkal se Záhořem. Provází jej jinoch. Toho pošle biskup, aby utrhl z jabloně na skále jablko a snědl ho. Temný hlas mu v tom brání. Přichází biskup, vidí, že jabloň vyrostla z obrova kyje, poznává Záhoře a odpustí mu. Pak v jednom okamžiku oba zemřou a jako dvě holubice se vznášejí k nebi.
  
  
• Další básně: Zlatý kolovrat, Vodník, Holoubek, Lilie

Karel Hynek Mácha /1810-1836/

• narodil se v rodině mlynářského pomocníka ve skromných poměrech
• studoval filozofii, práva
• velmi rád četl starou českou literaturu i díla současných světových romantiků Byrona, Scotta, Goetha
• navštěvoval přednášky J. Jungmanna o českém jazyce a literatuře
• navštěvoval divadlo, především česká představení, hrál jako ochotník v českých hrách ve Stavovském divadle, v divadle se seznámil s dívkou Eleonorou Šomkovou /Lori/, která mu zkomplikovala život – byla mu vzdálená, byl velmi žárlivý, zakazoval jí, aby se stýkala s muži, a dokonce i aby hrála v divadle
• rád cestoval, sám nebo s přáteli , prochodil pražské okolí, podnikl několik cest do severních a severovýchodních Čech, Krkonoš, navštívil Itálii/1834/, navštěvoval zříceniny, často je kreslil
• pracoval jako advokátní praktikant v Litoměřicích
• počátkem listopadu 1836 onemocněl a náhle zemřel
• byl pohřben v Litoměřicích právě v den, kdy měl mít v Praze svatbu
• 1939 byly jeho ostatky převezeny a slavnostně uloženy na pražském Vyšehradě

Tvorba:

básnická

• své básně píše zprvu německy /1829/ - neotištěny, avšak brzy přechází k poezii české 1831 – otištěna první báseň Svatý Ivan – navazuje na domácí tradice, ohlasovou poezii zajímají ho otázky vzniku světa a vesmíru, smyslu lidského života, má svou představu o společnosti, vztazích mezi lidmi

Máj /1836/

• nejvýznamnější Máchovo dílo
• lyricko-epická báseň – čtyři zpěvy, dvě intermezza
• děj básně je skromný – autor chtěl oslavit krásu májové přírody – večer v první májový den sedí Jarmila na břehu jezera a očekává svého milence Viléma – místo něj připlouvá jeho přítel a přináší jí zprávu, že Vilém bude popraven pro zavraždění svého otce, kterého však neznal. Vilém byl v mládí vyhnán z otcova domu, dal se mezi loupežníky a jako „strašný lesů pán“ zabil svého otce- svůdce své milenky. Za to má být druhý den popraven. Vilémův přítel odjel, Jarmila se vrhla do jezera.Vilém je ve vězení a uvědomuje si, že prožívá poslední noc svého života. Rozjímá o záhadách života, přemýšlí o věčnosti, o smrti, o posmrtném životě. Druhý den se radostně probouzí celá příroda, z města však vychází průvod odsouzencem, který je zanedlouho popraven / tělo lámáno, hlava je vztyčena na kůl /. Po letech cestuje básník tímto krásným krajem a jeho kůň se zastaví na místě, kde byl Vilém popraven. Na kůlu je ještě jeho lebka a hledí do kraje – básník se ptá na Vilémův osud, lituje jeho ztraceného života, zasteskne si nad vlastním mládím, připadá mu, že jeho osud je podobný osudu hrdiny.
• Máj byl soudobou kritikou přijat velmi nepříznivě – starší generaci se zdálo, že Mácha narušuje ideál krásna.

prozaická

• s oblibou zpracovával historickou látku

Pomýšlel na románovou skladbu:

Kat

• měla mít čtyři díly nazvané podle hradů, kde se měl děj odehrávat – uskutečnil pouze první část: Křivoklad – pojednává o Václavu IV., jehož nejlepším přítelem byl kat – král byl mezi lidem neoblíben,protože za sebemenší přestupek trestal popravením. Pražští páni svrhli krále Václava IV. a rozhodli se, že ho odvezou na Křivoklát, kde bude uvězněn. Král se snaží utéct, ale nepovede se mu to. Nakonec se dostává k cíli své cesty i se svým přítelem katem. Po určité době se jim za pomoci ženy Milady /s níž má kat dítě/ podaří uprchnout a král se znovu ujímá vlády.

román Cikáni/1835/

• je jediným dokončeným Máchovým románem – děj se odehrává v romantickém prostředí pod hradem Kokořínem a v Itálii. Mácha je mistrem v líčení krás přírody. Základem vypravování jsou osudy hraběcího levobočka, který se dostal mezi cikány a byl jako cikán vychováván – román líčí život společenských vyděděnců

povídka Márinka/1834/

• je vybudována na kontrastu hlavní hrdinky – krásná umírající dívka, bydlí v Praze v chudinské čtvrti Na Františku, má nevlastní matku – špinavá, hrubá žena. Márinka má souchotě – ví, že zemře- hraje na piáno, zpívá, má ráda Máchovu tvorbu.

básnické prózy

Pouť krkonošská
Večer na Bezdězu

Karel Havlíček Borovský /1821-1856/

• narodil se v Borové u Přibyslavi
• studoval gymnázium v Německém /dnes Havlíčkově/ Brodě, filozofii v Praze a kněžský seminář – v tomto povolání viděl nejlepší příležitost setkávat se s lidmi – chtěl na ně působit ve smyslu národním i slovanském – brzy však byl nespokojen s dogmatičností katolické církve, s pevným, přísným řádem v semináři – rozhodl se seminář opustit – dříve však byl vyloučen
• soukromě studoval v Praze slovanské jazyky a literatury
• toužil po poznání slovanských zemí a národů
• 1842 přijal nabídku P.J. Šafaříka, aby se stal vychovatelem v Moskvě – odjel 11 /1842 – 1/1843 - musel čekat ve Lvově na vyřízení pasových záležitostí – poznal útisk Ukrajinců Poláky – přesvědčil se o tom, že idea slovanské vzájemnosti je zatím neuskutečnitelná
• pobyt v Moskvě – vychovatel v rodině profesora Ševyreva – Havlíček začal postupně kritizovat jeho konzervatismus, podřízenost a souhlas s feudálním vládním režimem
• věnoval pozornost ruské ÚLS a literárnímu dílu N.V. Gogola
• 1844 se vrátil do Čech – brzy vystoupil na veřejnosti jako literární kritik /odsoudil Tylova Posledního Čecha/
• od roku 1846 byl redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela
• 1848 založil politický deník Národní noviny – řídil jej až do úředního zastavení /1/1850/
• od roku 1849 perzekuován – byl souzen za nelítostnou kritiku „Oktrojované ústavy“ /vydala ji vláda/ - zveřejněnou v Národních novinách /tato ústava měla posílit moc ústřední vídeňské vlády/ - Havlíček byl zastáncem austroslavismu – vycházel z představy, že by Slované mohli společnými silami přeměnit habsburskou monarchii v demokratickou federaci rovnoprávných národů, věřili, že je správné zachovat nadvládu habsburského trůnu v Evropě – Havlíček byl osvobozen a navíc využil soudní síně jako propagační tribuny při svém úspěšném souboji se státním zástupce o hodnocení a ceně ústavy, kterou vláda po násilném rozehnání kroměřížského ústavodárného sněmu násilně vnutila svým národům
• v květnu 1849 potlačila vláda přípravy k dalšímu povstání, které zorganizovali radikální demokraté s německou radikální demokracií – hlavní organizátoři byli zatčeni, dlouho vyslýcháni, odsouzeni k trestu smrti, který byl změněn na doživotní žalář – nad Prahou a okolím byl vyhlášen vojenský stav obležení- těmito opatřeními byla vyřazena radikální složka z boje proti absolutismu – vše bylo na liberálních demokratech – většina z nich došla k názoru, že se nedá rozvíjet politická aktivita, když není k dispozici říšský parlament nebo zemský sněm a že bude nejlépe se vrátit k obrozeneckým metodám práce na úseku jazyka, literatury, kultury a vědy – Havlíček se s tímto postojem nechtěl smířit – nepomýšlel však na ozbrojené povstání proti vládě – hledal legální cestu – pracoval s tiskem – kritizoval reakční politiku vlády, katolickou církev, ale ani tato forma nevyhovovala vojenskému vedení, které vládlo nad Prahou a chtělo potlačit opoziční tisk
• v lednu 1850 bylo zakázáno vydávání Národních novin
• Havlíček přenesl své působiště do Kutné Hory – začal tam vydávat časopis Slovan – uveřejňoval v něm ostré kritiky
• v červenci 1851 vyšlo císařské nařízení zastavit list
• v srpnu 1851 se Havlíček přestěhoval z Kutné Hory do Německého Brodu – chtěl se věnovat zemědělství a literární činnosti, musel se vrátit do Kutné Hory- byl souzen, česká porota jej vždy uznala nevinným – vláda však požadovala skoncovat s Havlíčkem
• v prosinci 1851 podepsal císař důvěrné nařízení o odstranění Havlíčka z místa jeho působení – přikázal nucené místo pobytu mimo Čechy s přísným policejním dohledem /Brixen – sev. Itálie/ - provedení nařízení bylo přiděleno c.k.vrchnímu policejnímu komisaři Dederrovi – jenž si získal trapnou popularitu díky Tyrolským elegiím

Tyrolské elegie

• satirická skladba, v níž ztvárnil svou cestu do Brixenu
• /humor, ironie, sarkasmus/
• básník přemlouvá měsíček, aby se neškaredil, sám je z kraje muzikantů, ale znepokojoval pány ve Vídni, a proto na něj poslali v noci policajty se psaním, aby se vydal na zdravější vzduch. Pan Dederra mu dal rady na cestu.Rodina plakala, když se s ní loučil. Jeli k Jihlavě, zahlédl i kostelík v Borové. Pokračovali přes Linec. Předtím v Budějovicích Dederra koupil mělnické víno, nyní pro zahřátí pije vlašské. Pokračovali z Reichenhallu do Weidringu a po cestě ztratili kočího. Policajti vyskočili z kočáru se splašenými koňmi. Havlíček dojel k poště, bez hlídání povečeřel. Stráž přikulhala odřená až do Weidringu. V Brixenu básníka Dederra předal krajské vládě a dostal za něho potvrzení.

Jediným Havlíčkovým spojením s domovem byla korespondence s příbuznými a přáteli. Nesměli psát otevřeně, protože dopisy byly kontrolovány, přesto však byly pro básníka velkým povzbuzením- zejména si cenil dopisů Františka Palackého. Havlíček stále přemýšlel, jak se odsud dostat /uvažoval o Americe, Londýně, Hamburku, Srbsku/ - tyto jeho „plány“ pronikly k úřadům, takže Havlíček byl vyslýchán, dozor nad ním byl zpřísněn. Roku 1852 požádal, aby mu bylo přiděleno jiné místo nuceného pobytu – blíž k Německému Brodu, kde měl rodinu, nebo aby za ním jeho rodina mohla přijet do Brixenu. Druhému návrhu bylo vyhověno – Havlíčkovi dostali malý domek za městem. 1854 jeho rodina z Brixenu odjela – tím skončilo jeho bydlení v „rodinném“ domečku, který vešel trvale do povědomí jako snad trvalé bydliště K. Havlíčka Borovského v Brixenu – poutní místo vlasteneckých Čechů – Havlíček se přestěhoval do města k zámožnému kupci

Při svém pobytu ve vyhnanství se věnoval tvorbě. Kromě Tyrolských elegií napsal další satirické skladby:

Křest svatého Vladimíra

• inspirovala ho pasáž z Nestorova letopisu, v němž byly sepsány nejstarší letopisné zprávy ruské, a která vypravovala o tom, jak se Vladimír po přijetí křesťanství vypořádal s pohanskými modlami, zvláště s Perunem, který po symbolickém mučení a bití byl vhozen do Dněpru a utopen /byla to dřevěná socha/
• Děj: car Vladimír poslal posla k Perunovi se vzkazem, aby na carům svátek spustil hromobití místo kanonády – škoda prý prachu a hromobití vydá víc. Perun však nechce poslechnout – car prý málo platí – car dal Peruna uvěznit. Perun má být souzen vojenským soudem – podle rozsudku má být oběšen, ale protože jde o Boha, je mu trest změněn – má být vlečen spřežením koní a utopen. Car však brzy poznal, že udělal chybu. Lidé se přestali bát, hřešili, neplatili daně – kněžím se vedlo hůř a hůř. Proto se sešli u cara a žádali nového pánaboha. Všechna církve se zúčastnily konkurzu, samy sebe vychvalují. Jezuité se vypraví na Rus se zvláštním maršem, jímž skladba končí.
• První knižní vydání „Křtu“ mohlo vyjít až v roce 1876, za ním následovala další. Přední čeští malíři a ilustrátoři / i J. Lada/ považovali za čest, když jej mohli doprovodit svými kresbami. Za Rakouska se směl „Křest“ vydávat, nesměl být veřejně přednášen, nesměl být zařazen do školní četby.

Král Lávra

• vládl v Irsku. Lid jej miloval. Král se dával jen jednou do roka stříhat a oholit a pak dal holiče oběsit. Mezi holiči se vždy losovalo, kdo má krále holit. Jednou padl los na Kukulína – oholil krále a byl ušetřen trestu /na prosbu chudé matky/ - musel slíbit, že nikomu neprozradí, co viděl, když krále holil – měl oslí uši. Kukulín se stal jeho dvorním holičem. Ale trápilo ho tajemství – onemocněl. Musel ho někomu vyzradit, a tak ho našeptal do vrby. Král pořádal bál, pozval na něj hudbu z Čech- cestou basista Červíček ztratil klíček od basy. Šel právě kolem vrby, do které našeptal Kukulín své tajemství a udělal z vrbového proutku kolík – basa na bále bručela, že král Lávra má oslí uši – nedalo se nic dělat, lid si na krále zvykl, Kukulín zůstal holičem.

Kromě rozsáhlejších satirických skladeb psal Havlíček rovněž epigramy „malé nádobky, do nichž vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“,/ církvi, vlasti, králi, múzám, světu/ a Obrazy z Rus, v nichž se projevilo jeho pozorovatelské nadání a pronikavý úsudek.

V únoru 1854 žádal Havlíček o propuštění – české hnutí bylo umlčeno, ale byla složitá mezinárodní situace /přípravy krymské války anglicko-francouzsko-turecké koalice proti Rusku, k níž Rakousko muselo zaujmout stanovisko/ - bylo nutné žádost zamítnout – nebylo žádoucí v této době posilovat českou stranu.

V roce 1855 žádal Havlíček znovu o propuštění – zříkal se žurnalistiky, sliboval věnovat se průmyslovému podnikání, aby zajistil svou rodinu – této žádosti bylo nakonec vyhověno, jeho žena zemřela, setkal se s dcerou, přáteli, onemocněl tuberkulózou, pobýval v lázních, 1856 zemřel, pohřeb se stal manifestací.

Božena Němcová /1820-1862/

• narodila se v poloněmecké rodině ve Vídni, rodiče byli pravděpodobně zaměstnanci kněžny Kateřiny Zaháňské
• mládí prožila v Ratibořicích u České Skalice – na její výchovu měla největší vliv její babička Magdalena Novotná
• v sedmnácti letech byla provdána za Josefa Němce – o 15 let starší manžel jí byl duševně i povahově velmi vzdálen – ale jeho zásluhou se v letech 1842-1845 sblížila v Praze s nejpřednějšími kruhy české inteligence /J.K.Tylem , K. Havlíčkem/
• rozvoji jejího talentu prospěl její pobyt na Chodsku, kde žila s manželem /v Domažlicích a Všerubech/ v letech 1845-1848/ - studovala zde lidové zvyky, ústní slovesnost
• po roce 1848 byl J. Němec jako horlivý vlastenec perzekuován a i činnost B.Němcové budila nelibost u úředních míst – manželé- tehdy už se čtyřmi dětmi byli nuceni odejít do Nymburka, pak do Liberce, odkud byl Němec přeložen do Uher
• Němcová se s dětmi odstěhovala do Prahy, kde strávila zbývajících 12 let života plných utrpení, ale i tvůrčího rozmachu – zemřel jí nejstarší syn Hynek, sužovala ji nemoc, žila v bídě – právě v těchto letech vytvořila vrcholné dílo: Babička
• na podzim 1861 odjela do Litomyšle, kde se chystala vydávat své spisy – pokročilá choroba jí to už nedovolila uskutečnit
• zemřela krátce po převozu do Prahy 1862

Tvorba:

Národní báchorky a pověsti /1845-1847/

• poprvé podala důkaz svého nadání náměty z Chodska a severových. Čech

Slovenské pohádky a pověsti /1857-1858/

• náměty získala během několika cest na Slovensko v 50.letech

Povídky: snaha zachytit především ženské představitelky venkova

Baruška /1852/
Sestry /1854/
Rozárka /1854/

Karla /1855/

• ovdovělá Markyta se vrací se svou dcerou do své vsi. Její muž byl vojákem a na vojně zemřel steskem po domově. Rychtář ji vzal na práci. Markytčina Karla se brzy spřátelila s hospodářovými dětmi Hanou a Petříkem. Děti vyrostly, z rychtářovy Hany bylo hezké děvče. Karla se líbila Petříkovi a otec nebyl proti jejich vztahu. Matka Karly ale nechtěla slyšet, že by se někdy vzali. Karla však prokazovala pozornost Haně /jako hoch děvčeti/. O masopustě se přestrojila Karla za vojáka – ve vojenském se všem líbila. Hana řekla, že kdyby byla Karla mužem, chtěla by ji za ženicha. Druhý den se po Karle všichni marně sháněli. Teprve teď Markytka přiznala, že Karel je hoch, že jej vydávala za děvče, aby nemusel na vojnu. Karel se sám na vojnu přihlásil, rychtář vymohl, aby byl brzy propuštěn – pak si vzal Hanu a stal se sedlákem na rychtářově statku.

Divá Bára /1856/

• obecnímu pastýři Bártovi zemřela žena v šestinedělí. Za její dítě prý polednice podložila jiné dítě – proto říkali dítěti „divá Bára“ byla nebojácná, silná, nebála se strašidel, nevěřila na vodníky, plavala i pod vodou. Byla hodná, lidé ji však neměli rádi /říkali, že má „buličí oči“. Její nejmilejší kamarádkou byla farářova neteř Elška, dcera farářovy sestry Pepinky. Když Elška dorůstala, poslala ji matka do Prahy k bohaté tetě, která byla nemocná – teta se uzdravila, Elška se vrátila. V Praze se ale zamilovala do mladého lékaře. Matka jí však už našla ženicha /obstarožního správce/. Bára si umínila, že Elšku zbaví nemilého nápadníka – vystrašila ho. Pobouřila celou ves, měla za trest strávit noc v márnici – Báře to nevadilo. Ráno se pro ni stavěl myslivec, kterému se již dávno líbila a požádal ji, aby se stala jeho ženou. Elšce se ozvala teta – odkáže jí všechno jmění, pokud si vezme lékaře, který ji léčil.

Babička /1855/

• byla napsána v době, kdy Němcové umírá syn Hynek. Popudem ke vzniku knihy byly vzpomínky na dětství v Ratibořickém zámku a na milovanou babičku.
• Na Staré Bělidlo k Ratibořicům se z Vídně přestěhovala Proškova rodina /Jan, Terezka a děti/. Terezka hned psala své matce /do Olešnice ve Slezsku/, aby jim přijela pomáhat s domácností. Babička přijela, ujala se hospodářství – vše vedla postaru – dbala, aby vnoučata byla pořádná, zbožná, chodila s nimi do myslivny, do mlýna, do lesa. Vypravovala jim pohádky. Jednou se při procházce sešli s paní kněžnou – ta je pozvala do zámku. I kněžna si babičku oblíbila pro její dobrosrdečnost a prostotu. Měla ji ráda i schovanka paní kněžny Hortenzie. Babička poznala příčinu jejího trápení – láska k malíři. Malíře si nakonec vzala, ale brzy zemřela. Paní kněžna se po dvou letech vrátila z Itálie s Hortenzininým synkem. Kniha končí klidnou smrtí babičky – všichni, kdo ji měli rádi, jsou jí nablízku .
• Němcová zidealizovala postavu babičky – viděla sice realisticky problémy tehdejšího světa, ale chtěla zdůraznit, že mravní síla, charakterová čistota musí zvítězit nad sobectvím a negativními vlastnostmi.
• Dílo vyniká především krásou lidového jazyka.

Další povídky:

Pohorská vesnice /1856/

• zachycuje mnoho zvyklostí z Chodska a Slovenska

V zámku a podzámčí /1856/

• kontrast životních podmínek chudých a bohatých

Chudí lidé /1858/
Chyže pod horami /1858/
Pan učitel /1859/

Publicistická činnost:

B. Němcová uveřejňovala články v Květech, Moravských novinách, České včele

Obrazy z okolí domažlického – vyšlo v Květech 1845 a v České včele 1846

Tisknout