Josef Dobrovský /1753-1829/

Narodil se v Uhrách /v Ďarmotech u Rábu/ jako syn dragounského strážmistra Doubravského, kterého tam z Čech zavedla služba; jméno Dobrovský vzniklo špatným zápisem do matriky.  Otec se brzy poté usadil jako penzista v Čechách. Záhy však zemřel a matka se provdala za Němce, takže se v rodině mluvilo německy. Česky se Dobrovský naučil až od spolužáků v době gymnaziálních studií v Německém /dnešním Havlíčkově/ Brodě a v Klatovech. Pak vystudoval v Praze filozofii a teologii a stal se vychovatelem v přední pražské šlechtické rodině hraběte Nostice, kde se seznámil s předními intelektuály.  Nějakou dobu pobýval i na Klatovsku v Chudenicích / o jeho životě vypráví kniha A.V.Šmilovského Za ranních červánků/. Později žil trvale v Praze jako soukromý učenec u svých šlechtických příznivců. Za vědeckými cíli podnikl několik cest, zejména do Švédska a Ruska. Zemřel v Brně na cestě z Vídně a tam je také pohřben.

Dobrovský zastával názor, že čeština není vhodným jazykem pro psaní naučné literatury, proto psal svá díla latinsky a německy.

Věřil však , že čeština se bude rozvíjet mezi lidem.

Tvorba:

Zevrubná mluvnice českého jazyka

• psána německy, popsal jazyk l6. století, stanovil nová mluvnická pravidla. 

Německo-český slovník

Mluvnice staroslověnštiny

• mylně ji pokládal za praslovanštinu, tj. za společný jazyk starých Slovanů
  

Dějiny českého jazyka a literatury

• touto knihou založil naši literární historii - poprvé přiblížil širším vrstvám bohatství starší české literatury - jeho periodizace platí v podstatě dodnes. Za vrchol našeho literárního vývoje pokládá dobu Veleslavínovu.

 Význam:  Zásadou Dobrovského bylo vždy jít k pramenům /ad fontes/, nedůvěřoval soudům převzatým z druhé ruky. Stal se zakladatelem nové spisovné jazykové normy, nového literárního dějepisu a zakladatelem slavistiky. Žil sice v ústraní, ale přesto shromažďoval kolem sebe soukromé zájemce o český jazyk a literaturu a dal jim vědecké základy /např. Palackému/.