Zvuková stránka jazyka

... Lidé si myslí zcela samozřejmě, že dovedou to, čemu se říká mluvit. Třeba by se drmolilo, huhlalo, sykalo, repetilo, breptalo, šišlalo, vyslovovalo, jak se lidově říká, na půl huby, polykalo slabiky, překotně se spojovala celá slova v slovo jediné. Známe to, slyšíme to kolem sebe denně a ani to už příliš nepřekáží, aniž si uvědomíme, že to není v pořádku, takhle že přece řeč nemá znít, toho si přece mateřština nezaslouží, tak se s ní nesmí zacházet, aby byla krásná, libozvučná, jak se vyvinula a kultivovala staletími. Milujeme-li svou rodnou řeč, musíme jí věnovat mnoho práce, píle a péče, abychom ji uplatnili v plné kráse a plném bohatství.

Václav Vydra: Má pouť životem a uměním

Abychom dobře poznali jazyk a dovedli ho účelně využívat, musíme získat přehled i o jeho zvukové stavbě. Zvukovou stavbou se zabývá fonetika.

Fonetika

• vymezuje nejmenší zvukové jednotky - hlásky
• zjišťuje, jak se tvoří /artikulují / a jak se různě obměňují ve spojení s hláskami jinými
• zjišťuje a popisuje, jak se tvoří slabiky, mluvní takty, věty, jakou úlohu má přízvuk, větná melodie, mluvní tempo
• zjišťuje rozdíly ve výslovnosti - ne všechny jsou stejně závažné např. dorozumění nijak nebrání, jestliže mluvčí místo běžného „r“ tvořeného v přední části ústní dutiny vysloví tzv. „r“ čípkové /ráčkuje/, ale jestliže cizinec vysloví snacha místo snaha, medu místo metu - dorozumění se znemožní

Pravidla spisovné výslovnosti stanovuje ortoepie.

Hláskosloví

Hlásky se dělí na:

1. samohlásky /tóny/ - můžeme je zpívat
• krátké /a, e, i, o, u/
• dlouhé / á, é, í, ó, ú, ů /

Samohlásky třídíme podle vodorovné a svislé polohy jazyka při jejich tvoření:

vysoké	i				u
středové		e		o
nízké			a
	přední		střední	zadní

Soustavu samohlásek doplňuje dvojhláska „ou“. Dvojhláska je spojení dvou samohlásek vyslovených v jedné slabice: lou-ka, ne-sou. O dvojhlásku nejde v případech, kdy „o“ a „u“ patří do různých slabik: po-uč-ka.

V přejatých slovech se vyskytují ještě dvojhlásky „au“ a „eu“: au-to, eu-ro.

2. souhlásky / šumy/
   • znělé /při jejich výslovnosti kmitají hlasivky/
     • nepárové: všechny samohlásky, m, n, ň, j, l, r
       ř může být znělé (dřevo) nebo neznělé (kouř)
     • párové: b,v,d,ď,z,ž,g,h
   • neznělé / artikulované bez účasti hlasivek/
   • párové: p,f,t,ť,s,š,k,ch

Souhlásky dále dělíme:

1. podle místa artikulace na:

• retné
  • obouretné: b, p, m
  • retozubné: v, f
• zubodásňové
  • přední: d,t,n,z,s,c, /dz/, l,r,ř
  • zadní: ž,š,č, /dž/
• předopatrové: ď, ť,ň, j
• zadopatrové: k,g,ch
• hrtanové: h

2. podle způsobu artikulace na:

• závěrové
  • ústní: b,p,d, t,ď,ť,g,k
  • nosové: m,n,ň
• polozávěrové: c,č, /dz/, /dž/
• úžinové: v,f,z,s,ž,š,j,ch,h
• bokové: l
• kmitavé: r, ř

Někteří lidé /hlavně děti/ nedokáží správně vyslovit všechny hlásky /r,ř,s,k,l/ - projevují se u nich výslovnostní vady - pomáhají je odstraňovat logopédové.

Pravopis – zaznamenávání hlásek písmeny

V českém pravopise platí zásada, že každé hlásce odpovídá jedno písmeno a že každé písmeno označuje jen jednu hlásku (za zvláštní písmeno pokládáme spřežku „ch.)

Výjimky:

• přihlíží se k tomu, aby se obraz slova v různých tvarech neměnil, i když ve výslovnosti nastanou odlišnosti (had – hada) - /hat – hada/
• přihlíží se k tomu, aby zůstávala stejná podoba kořene v příbuzných slovech (prosit – prosba) - /prosit – prozba/
• zachovává se tradice psaní dvojího „i-y“, ačkoli se tento rozdíl neprojevuje ve výslovnosti
• hláska /ú/ se zaznamenává písmeny ú/ů

Zopakujte si pravidla psaní „ú/ů“ a „i/y“.

Spisovná výslovnost

Dosud platí příručky: Výslovnost spisovné češtiny

• 1. svazek - výslovnost domácích slov
• 2. svazek - výslovnost přejatých slov
  
  
• vyslovovat spisovně neznamená vyslovovat přesně podle psané podoby slova /ani v češtině/, i když jsou mezi českým pravopisem a výslovností větší shody než v jiných jazycích /např. v angličtině/
• i v češtině jsou rozdíly mezi psanou a mluvenou podobou - je rozdíl mezi hláskou a písmenem - tatáž hláska se v písmu označuje dvojím způsobem: být – bít, úkol - stůl
• souhlásky ď, ť, ň se označují ď, ť, ň nebo d, t,n, /děti/
• skupiny bje - se píší bě-bje

Zásady správné výslovnosti

1. spojování samohlásek
   • dvě sousední samohlásky jsou buď součástí jedné slabiky a mohou tvořit dvojhlásku - pak je výslovnost plynulá / moucha, kouř/ - nebo mohou náležet ke dvěma slabikám - pak se mohou vyslovovat buď s rázem nebo bez něho /neústupný, poučit/
     ráz - zvláštní začátek samohlásky po pauze /tzv. tvrdý hlasový začátek/
   • za závaznou se považuje výslovnost s rázem po neslabičných předložkách : k,s,v,z / k obědu, v Evropě, v okně, z Itálie/
   • Česká výslovnostní norma doporučuje v profesionálních mluvených projevech výslovnost s rázem i v některých dalších případech
     
     
2. spojování souhlásek
   1. asimilace (spodoba) znělosti
      • setkají-li se ve slově nebo na hranici předložky a jména párové souhlásky lišící se znělostí, rozhoduje o výslovnosti poslední souhláska
      • je-li pořadí znělá a neznělá, celá skupina se vysloví nezněle: hádka /hátka/, zpívá /spívá/, z prstu /sprstu/; je-li pořadí neznělá a znělá, celá skupina se vysloví zněle: prosba /prozba/, kdo /gdo/, s důvěrou /zdůvěrou/ - v češtině se tedy obvykle připodobňuje souhláska předcházející k souhlásce následující /znělostí/ - tzv.zpětná spodoba /asimilace/ znělosti
      • souhláska „v“ se ve spisovném projevu spodobou mění: vtom /ftom/, ale sama spodobu nezpůsobuje – neznělé souhlásky se před ní nemění: tvůj, květ
      • neznělé souhlásky „c“, „č“ se spodobou ve výslovnosti mění na /dz,dž/: leckdo /ledzgdo/, /lédžba/
      • zvláštním případem znělostní spodoby je výslovnost souhláskového spojení sh v témže slově - v současné mluvené češtině existuje dvojí výslovnost tohoto spojení: /sch/ i /zh/ - /schoda / i /zhoda/; druhá varianta je rozšířenější na Moravě.
        
        
   2. volné vyznění (ztráta znělosti na konci slov)
      • znělá párová souhláska nebo skupina znělých párových souhlásek se mění na souhlásky neznělé na konci slova před pauzou: sud - /sut/ sjezd - /sjest/
        
        
   3. výslovnost stejných souhlásek
      • dvě souhlásky se vyslovují jako jediná: všude tam, kde necítíme sklad slova /nejčastěji na tzv. příponovém švu : Anna, panna, měkký, cenný, babiččin,leccos ...
      • jako jedinou vyslovujeme i souhlásky, které se staly stejnými spodobou: vítězství /vítěství/, Slezsko, užší
        
        
      • dvě souhlásky se vyslovují zdvojeně všude tam, kde by mohlo dojít k závažným změnám smyslu nejjistější - nejistější, podaný - poddaný, racci - raci
      • na švu složených slov - půllitr, půlletý, dvojjazyčný
      • v příponách rozkazovacího způsobu zakončených na -me oznamme, uvědomme si
      • ve spojeních s částicí -li: věděl-li, říkal-li
      • na hranici dvou slov: byl lovec, náš Šimon
        
        
      • zdvojená výslovnost se rovněž doporučuje:
      • na švu předpon před-, od-, nad- a slovního základu, který začíná souhláskami /t, d/:naddůlní, poddůstojník
      • na švu předpon roz- a bez a slov začínajících sykavkami /s,z/ : rozzářil, rozsah/
      • u slov s příponou: babiččin
        
        
   4. výslovnost souhlásky /j/ v tvarech pomocného slovesa být i jiných spojeních
      • v tvarech jsem, jste, jsme, jsou se počáteční /j/ nevyslovuje
        
        
      • výslovnost /j/ se zachovává:
      • ve slovesných tvarech záporných a tam, kde sloveso být plní funkci slovesa plnovýznamového /obvykle je na něm ve větě větný přízvuk/: Myslím, tedy jsem.
      • na počátku slov, jako např.: jméno, jdu, jmění, jde o to
      • uvnitř slov půjdu, přijde, přijmi, půjčím

Nejčastější chyby ve výslovnosti

• zjednodušená výslovnost na začátku slov:
  když, který / dyš, kerý/,vždyť /dyť/ hřbitov, hřebík, hřeben
• zjednodušená výslovnost uprostřed slov:
  prázdniny /prázňiny/, švestka, šťastný, jablko
• zjednodušená výslovnost na konci slov:
  jedenáct /jedenác/
• při výslovnosti souhláskových spojení s nosovými souhláskami se často mění kvalita sykavek /s, š /: ženská /žencká/
• nedodržování délky samohlásek
  /myslim, řikat, pívo/

Přípustná zjednodušování souhláskových spojení

• dcera, srdce, ctnost /cera, srce, cnost/
• džbán, džber - připouští se dvojí výslovnost
• číslovky sedm, osm, sedmnáct... se vyslovují /sedum, osum /

Výslovnost (a pravopis) přejatých slov

Výslovnost většiny přejatých zdomácnělých slov se stala základem pro jejich pravopisnou podobu (komise, krize, teze, hokej). Slova, která cítíme jako cizí, si nadále zachovávají svůj původní pravopis, i když se vyslovují odlišně (většinou podle zvyklostí původního jazyka): laser /lejzr/, leasing /lízink/, rock /rok/, country /kántry/.

Některá slova se píší pravopisem původním i počeštěným (džajv – jive, džudo-judo).

I ve slovech psaných počeštěným pravopisem jsou odchylky od slov domácího původu:

• ponechává se v nich „i“ i po tvrdých souhláskách (historie, chirurg, kilogram, riziko)
• „i“ se ponechává i ve skupinách di, ti, ni, i když se vyslovuje tvrdě (diplom, tiket, nikotin)
• zůstává původní „y“ po „c“ ( cyklista, cynik)
• píše se původní písmeno „x“, které označuje hlásky /ks,gz/ ( praxe, exaktní)
• ale píšeme keks, klakson – protože tam skupina „ks“ nemá původ „x“

Různé zvláštnosti jsou ve výslovnosti a psaní „s“ a „z“

• ve slovech zcela zdomácnělých se vyslovované „z“ píše jen jako „z“: fráze, fáze, krize,inzerát
• v mnohých případech lze vyslovované /z/ psát dvojím způsobem: univerzita – universita,filozofie – filosofie, revize – revise, rezoluce – resoluce základní podoba je se „z“
• vyslovované /z/ se píše s nebo z v příponě –ismus – základní podoba je „s“: organismus- organizmus, impresionismus – impresionizmus
• ve slovech kurz-kurs, impuls – impulz, puls – pulz, pulsovat – pulzovat jsou oba způsoby psaní rovnocenné, vyslovuje se /s/ v 1. a 4. pádě, v ostatních pádech /z/
• dvojí výslovnost i dvojí způsob psaní je ve slovech diskuse – diskuze, režisér – režizér, renesance – renezence, busola – buzola – základní jsou podoby se „s“

Vyslovovaná délka samohlásek se v některých případech označuje, v jiných neoznačuje:

• po d,t,n, se píše vždy krátké „i“ (diktát, tiket, komunikace) – vyslovujeme krátce
• někde se však vyslovuje dvojím způsobem: recidiva /dy – dý/, lokomotiva
• v příponě –ura se píše krátké „u“, i když spisovná výslovnost je dvojí /u – ú/ literatura, kultura, brožura
• v mnohých případech je výslovnost dvojí a také označování délky kolísá : citron – citrón,balkon – balkón, archiv – archív, celulosa – celulóza, gymnasium – gymnázium – v posledních případech se dlouhá samohláska píše v případech se „z“, krátká se „s“.
• je-li spisovná výslovnost jen s dlouhou samohláskou, délka se označuje: akvárium, kostým, túra, série, ateliér.

Nejčastější chyby ve výslovnosti cizích slov:

• výslovnost /št, šp, šk/ na začátku slov – student, spekulovat, skica
• výslovnost /g/ ve slovech demokracie, dekret, motocykl, balkón

Pozor!

• „x“ se před samohláskou a znělou souhláskou vyslovuje jako /gz/ - exaktní, existence, před neznělou souhláskou jako /ks/ - exkurze, expedice
• ischias – vyslovujeme /ischias/ nikoli /išias/!

Zvuková stránka slova

Slabika

Slovo se člení na jednotky výslovnosti – slabiky. Slabiku tvoří jedna samohláska, nebo spojení samohlásky s jednou souhláskou nebo s více souhláskami. Samohláska je jádrem slabiky: ú-lo-ha, u-či-tel, ško-la, spoj- ka.

Jádrem slabiky mohou být také slabikotvorné souhlásky: po-str-ko-vat, Br-no. Podle počtu slabik jsou slova jednoslabičná: hrách, kouř a víceslabičná: ne-za-po-me-nu-tel-ný.

Členění na slabiky využíváme při dělení slov na konci řádku. Slova se slabikami zakončenými skupinou souhlásek je možno dělit různě: per-trý i pest-rý, se-stra i ses-tra i sest-ra.

Slovní přízvuk

Jednotlivá slova mají v češtině přízvuk na první slabice. Tento přízvuk se nazývá hlavní. Přízvučná slabika se vyslovuje silnějším hlasem: voda, tráva, soudce.

Ve spojení s jednoslabičnou vlastní předložkou (vlastní předložka nemůže být jiným slovním druhem s, na, pod) má hlavní přízvuk předložka: ve škole, bez peněz.

Nevlastní předložky přízvuk nemívají (ani když se stanou jednoslabičnými): mezi spolužačkami, kolem hospody (kol hospody), dle rady.

Trojslabičná a delší sloha mohou mít ještě přízvuk vedlejší na lichých slabikách: citoslovce, částice. Delší slova mají přízvuk na slabice čtvrté a pak ob jednu další: nejrozmanitější.

Vedlejší přízvuky se uplatňují ve verších: Označte si je:

Jak to bylo, pohádko?
Zabloudilo kuřátko
na zahradě mezi poli.

Ve větné souvislosti nemají některá krátká slova hlavní přízvuk a přiklánějí s k předchozímu přízvučnému slovu. Taková slova se nazývají příklonky. Příklonkami bývyjí nejčastěji tvary slovesa být: bych, bys, by, jsem, jsi, je, tvary zájmen: mě, tě, se, ho, mi, ti si, mu a spojky –li, však.

Jiné spojky: a, i, že, nemají přízvuk a přiklánění se ke slovům následujícím – předklonky.

Zvuková stránka věty

Zvláštními zvukovými prostředky věty jsou: melodie, důraz, tempo a pauzy.

Melodie

Melodie je průběh výšky hlasu při vyslovování věty. Jednotlivé druhy vět mají různou melodii. Zvláštní melodii mají věty s citovým zabarvením.

1. Věty oznamovací mají melodii klesavou – na jejich konci klesáme hlasem.
   Včera jsem s radostí udělal domácí úkol.
2. Věty tázací mají odlišnou melodii podle svého druhu:
   • otázky zjišťovací (odpovídáme ano, ne, možná ...) mají melodii klesavě stoupavou: Udělal jsi domácí úkol?
   • otázky doplňovací mají melodii stoupavě klesavou nebo mají tónový vrchol na tázacím slově (zájmenu nebo příslovci): Kde jsi včera byl?
3. Věty rozkazovací mají nejvyšší tón na počátku nebo před závěrečným klesnutím hlasu: Zastav se u ní! Dávejte si na to pozor!
4. Věty zvolací mají na některém místě nápadné zvýšení melodie: Hošánek se nám vrátil! To je ale překvapení!

Důraz ( větný přízvuk)

Důraz je zesílený přízvuk na slově, které chceme pro jeho význam zdůraznit.

Posuďte věty. Jak se obměňuje jejich význam podle důrazu na různá slova?

Půjčím Zdeňkovi telefon.
Půjčím Zdeňkovi telefon.
Půjčím Zdeňkovi telefon.

Frázování (členění věty na větné úseky)

Delší věty členíme na větné úseky. Spojujeme v nich slova, která k sobě patří významem. Mezi větnými úseky děláme pauzy, tím činíme projev srozumitelnějším. Pauzy nemůžeme klást nahodile.

Vyzvedněte si včas // opravenou obuv.
Vyzvedněte si // včas opravenou obuv.

Všimněte si, jak se pozměnil význam věty.

Zítřejší // druhé kolo závodu začíná v devět hodin. (První kolo proběhlo jindy.) Zítřejší druhé kolo závodu ... (Obě kola proběhnou zítra.)

Tempo

Závisí na zvyklostech řečníka a na obsahu projevu závažnější projev pronášíme pomaleji a děláme v něm více pauz.

Tajemství řečníkova úspěchu

1. Chce-li se člověk stát úspěšným řečníkem, musí dbát o růst své osobnosti.
2. Základem umění dobře vycházet s lidmi jsou především dobré lidské vlastnosti (charakter). Inteligence není úplně nejdůležitější.
3. Úsměv – nejenže rozjasňuje náladu ve vašem okolí, ale má důležitý vliv i na vás samé.
4. Přátelské chování usnadňuje komunikaci mezi lidmi, ale jen tehdy, je-li míněno upřímně.
5. Takt – taktní člověk dokáže nejdříve rozvážit, zda-li to, co řekne, se nikoho neprávem nedotkne.
6. Humor a vtip jsou vzácné koření, měli bychom si uvědomit rozdíl mezi humorem, ironií a sarkasmem.
7. Oblečení – mělo by vycházet ze situace a příležitosti.
8. Způsob chůze, způsob sezení, gestikulace.
9. Kontakt očima.
10. Řečník musí celým svým chováním vyzařovat jistotu a sebedůvěru

Přečtěte následující text. Pokuste se o dodržení všech výše uvedených pravidel spisovné výslovnosti:

Mám ráda ráno naplavené v spánku,
když ještě zapíná si pásek na opánku
a tmavomodrý hlas si chce s mým smíchem hrát,
zelené nebe nad obzorem zbledne,
mám ráda čas, kdy táhne na poledne,
čas žízeň tišící a konejšící hlad,
na mládí mé se shovívavě dívá
a ví, když oněmí, že v zápětí se stmívá,
mám ráda tichou moudrost soumraku.

Máte ostrý jazýček? Přečtěte bez přeřeknutí:

Všeci ptáci v seči sú, sklapla piksla, osuš si šosy,
strýc Šusta suší švestky, pět švestek, šest švestek,
byly přečteny přiřčené ceny, sazeč dnes všechno nevysází,
sčeš si vlasy z čela, vlky plky,drbu vrbu, vlk zmrzl, zhltl hrst zrn, ještě stěžeň zasténá,
roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus,
Čistý s Čistou čistili činčilový čepec,
z čeho chceš sčítat, ještě štěstí, že se nesešli,
nás nejvíc sžírá žárlivost,
stojí zde přes šest století,
tvrdíš, že sis přiskřípl prsty mezi dvířka skříně,
neznepokojujte se meteorologickými proroctvími,
Šísovo sousoší Špatný sen,
řapík řebříčku řízl Řinu do prstu,
u Řezáčů řinčel řetěz při řezání řezanky,
zaželezilo-li se železo, či nezaželezilo-li se železo,
je Oliver olivrejovaný, nebo neolivrejovaný,
rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora,
či nerozprostovlasatila-li se dcera  krále Nabuchodonozora...

Monology

• mluvené jazykové projevy, v nichž nedochází ke střídání mluvčích, ale mluví nepřetržitě jeden

Vybráno ze slohových prací žáků:

Téma: Monolog zvířete v ZOO

Monolog hrocha po snížení dotací

„Vodu! Vodu! Vodu!“

Slavné výroky věcí:

„Jsem pořád jako na trní.“ (Růže)

„My si náhodou nemůžeme naříkat. Pořád máme kliku.“ (Dveře)

(Jiří Havel: Člověče, nemrač se!)

Dialogy

• mluvené jazykové projevy dvou a více lidí, v nichž dochází se střídání mluvčích – jeden mluví, druhý naslouchá. (Nemělo by mluvit více lidí najednou.)

Na další planetě mluvil pijan. Návštěva u něho byla vskutku krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.
„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
„Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.
„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.
„Abych zapomněl,“ řekl pijan.
„Nač, abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.
„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu byl rád pomohl.
„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.
A malý princ zmateně odešel.
Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

Antoine de Saint- Exupery: Malý princ

Vybráno ze slohových prací žáků:

Prázdninové vyznání u rybníka Michal Jaborník
G, Korovcova 8, České Budějovice

oceněná práce III. kategorie (literární soutěž Náš svět)

Voda jemně olizovala jejich kotníky. Seděli na kraji rybníka tak, aby vynikly jejich nejhezčí rysy. Ona vypjala hrud', on natáčel svůj majestátní profil. Jejich ruce šátraly v touze po vzájemném dotyku.
Ona: "Tady u vody je to krásné, viď?"
On: "Hmm. "
Ona: " Víš, máš krásné oko. "
On: "Jen jedno?"
Ona: " Já totiž vidím jen jedno. "
Poprvé na ni pohlédl.
On: „Ty nemůžeš dýchat?“
Ona: „Proč?“
On: "Že máš tak vypjatou hruď... "
Mírně se shrbila a pevně ho uchopila za ruku.
Ona: "Máš obě oči hezké, to druhé, možná ještě hezčí..."
On: "Hmm. Ty máš pěkná..."
Pohledem sklouzl k výstřihu jejích dvoudílných plavek
On: " Vlasy, máš pěkné vlasy. "
Raději se k ní natočil svým majestátním profilem, ona vypjala hruď. Ruce byly spokojené a voda jemně olizovala jejich kotníky...

Test 1 : Připravte se ke státní maturitě:

Výchozí text:
Řekli jsme si, že jednou z podmínek, abychom mohli mluvený projev pokládat za spisovný a kultivovaný, je zachování pravidel spisovné výslovnosti. Vyslovíme-li například větu My jsme tam byli jako /mi zme tam bili/, mohly být všechny hlásky vysloveny naprosto správně, a přesto výslovnost slova  jsme nebyla spisovná. Spisovná výslovnost slova jsme měla být /sme/ (přitom vynechání počátečního j je ortoepicky správné), kdežto výslovnost /zme/ je neortoepická.

1. Kolik hlásek obsahuje slovo všechny?

(Otevřená úloha)

2. Kolik slabik má slovo ortoepicky?

1. 4
2. 5
3. 6
4. Počet slabik nelze určit, neboť se jedná o přejaté slovo.

3. Které z následujících tvrzení o slovu správně je neplatné přinejmenším v jedné části?

1. Obsahuje jednu samohlásku nízkou a jednu středovou.
2. Obsahuje mj. jednu nosovou souhlásku a tři souhlásky úžinové.
3. Obsahuje mj. jednu souhlásku předopatrovou, jednu sykavku a nejméně jednu hlásku, která může být v češtině slabikotvorná.
4. Obsahuje mj. tři souhlásky znělé a stejný počet souhlásek retných.

4. Která z následujících tvrzení o slovu výslovnost jsou platná? 

1. Dělení tohoto slova na slabiky je výs-lov-nost
2. Obsahuje samohlásku, která se v češtině označuje dvěma různými písmeny.
3. Obsahuje samohlásku přední vysokou.
4. Obsahuje sedm různých fonémů.
5. Souhlásky v,s a l mají tu společnou vlastnost, že jsou úžinové.
6. V jeho výslovnosti se uplatnila spodoba (asimilace) artikulačního místa.
7. V jeho výslovnosti se uplatnila spodoba (asimilace ) znělosti.

5. Co označují hranaté závorky ve fonetice?

(Otevřená úloha)

6. Jak rozumět výroku výslovnost /zme/ je neortoepická?
   1. Tato výslovnost je nespisovná.
   2. Tato výslovnost je v souladu se spisovnoou výslovnostní normou českého jazyka.
   3. Tato výslovnost není v souladu s pravidly českého pravopisu.
   4. Ani jedna z předchozích tří variant není správná. 
      
      
7. Kadence (melodie) ve větném úseku mohly být všechny hlásky vysloveny naprosto správně je:
   
   
   1. rovná
   2. stoupavá
   3. stoupavě-klesavá
      
      
8. Vyjděte ze slova vyslovíme. Které z následujících tvrzení o hláskových poměrech zde neplatí?
   
   
   1. V tomto slově jsou dvě nepárové souhlásky.
   2. V tomto slově nedochází ke spodobě znělosti.
   3. V tomto slově označuje jedno a totéž písmeno dvě různé hlásky.
   4. V tomto slově se nevyskytuje polozávěrová souhláska.