Karel Jaromír Erben

Kytice

Poprvé vyšla roku 1853 – v době politického útlaku po potlačené revoluci1848. Rakouská vláda pronásledovala každý vlastenecký projev a český jazyk byl odstrkován. Kytice v této době povzbudila čtenáře. Kromě první básně, jež vykládá název a smysl sbírky, a kromě závěrečné Věštkyně, obsahuje vesměs balady – vystupují v nich nadpřirozené bytosti /Polednice, Vodník/. Často se objevuje motiv viny a trestu – trest je často neúměrný provinění. V básních Kytice Erben zobrazil dávné cítění a myšlení lidu, jeho názory na přírodní děje, lidské vztahy, zvláště vztahy rodinné. Člověk starších dob, obklopený záhadami přírody, si nedovedl vysvětlit jejich původ – vysvětloval je působením nadpřirozených zjevů /vodníci, polednice/. Lidé věřili, že vše na světě ovládá nezměnitelný osud – každý pokus o změnu osudu je vzpourou, za níž následuje trest.

Kytice – tato báseň je o matčině duši, která se vtělila v drobounký kvítek, aby potěšila opuštěné děti. Odráží se v ní lidová víra v nehynoucí sílu mateřské lásky. Ve druhé části vypráví o naději, že knihy potěší syna nebo dceru vlasti v cizině.

Poklad – vyprávění o otevřené hoře a proměně zlata v listí a kamení je známé z pověsti o hoře Blaníku i z pohádek. Lidé pozorovali na jaře probouzení přírody a domnívali se, že souvisí s jarními velikonočními svátky. Věřili, že na Velký pátek, kdy v kostele lid zpěvem vzpomíná Kristova umučení, otevírají se poklady země. Chudá vdova z touhy po zbohatnutí zapomíná na své dítě, pohrdá svým prostým domovem – lid vždy odsuzoval takové jednání, a proto i v básni následuje trest – drahé kovy se proměnily v kamení a matka ztrácí dítě. Následují výčitky svědomí, bolest, zoufalství – teprve lítostí a pokáním vykupuje svou vinu – po roce myslí jen na záchranu svého dítěte. Celá báseň odpovídá na otázku co je největší poklad života? Prostý lid moudře usoudil, že je to dítě. „Hořceť zakusila toho, žeťě velmi málo zlato, avšak dítě nade všecko!“

Svatební košile – pověst o tom, že kouzlem je možné přivolat i mrtvého se vypráví různým způsobem u všech slovanských národů. Hrdinkou Erbenovy básně je opuštěná dívka. Všichni její drazí zemřeli, dívka touží po návratu milého, který zmizel někde v cizině. Ve svém zoufalství se v motlitbě rouhá: „milého z ciziny mi vrať, aneb můj život náhle zkrať“ – je potrestána – prožívá hrůzné chvíle, když prchá s kostlivcem noční cestou. Procházejí krajinou pekelného přísvitu, kde se ozývají příšerné hlasy a zjevují se bludičky. Dívka se modlí a to ji osvobozuje ze spárů kostlivce.

Polednice – divá žena, která v poledne podle lidového podání působila zhoubně na člověka. Matka v hněvu přivolá polednici k potrestání vlastního dítěte – vše se odehrává kolem poledne – marný je zápas s polednicí o dítě. Matka má o dítě strach, tiskne je k sobě, až se dítě zalkne

Štědrý den – Štědrý den byl příležitostí k pověrám a různým zvykům – svobodné dívky se chtěly dozvědět o budoucnosti, hlavně o tom, kdo se stane jejich manželem. Marie a Hana spatřily za štědrovečerní noci svůj osud. Splnil se oběma – za rok, když se zase setkávají mladí lidé při přástkách – dvě „chybí v řadě“ – Hana je šťastná v manželství, Marie odpočívá v hrobě.

Záhořovo lože – legenda – neznámý poutním spěchá na podzim v mnišském hábitu k západu. Přichází do lesa, kde obr přepadává pocestné. Vyřítí se i na poutníka a ptá se, kam jde. Poutník říká, že do pekla, neboť jeho otec pro peníze upsal duši dítěte peklu, dříve, než se dítě narodilo. Obr propouští poutníka, ale ten mu musí slíbit, že mu pak poví, co v pekle všechno viděl. Po roce se poutník vrací. Satan mu prý nechtěl vydat zápis, který otec podepsal, až Lucifer Satanovi pohrozil, že ho dá vložit do lože Záhořova. Tu se obr zachvěl, neboť Záhoř je jeho jméno. V zoufalství se obr vyzpovídá poutníkovi ze svých vražd prosí ho o pomoc. Poutník zarazí obrův kyj do skály. Obr má učinit na místě pokání. Uplyne 90 let. Poutník přichází jako biskup na místo, kde se setkal se Záhořem. Provází jej jinoch. Toho pošle biskup, aby utrhl z jabloně na skále jablko a snědl ho. Temný hlas mu v tom brání. Přichází biskup, vidí, že jabloň vyrostla z obrova kyje, poznává Záhoře a odpustí mu. Pak v jednom okamžiku oba zemřou a jako dvě holubice se vznášejí k nebi.

Další básně: Zlatý kolovrat, Vodník, Holoubek, Lilie