Božena Němcová /1820-1862/

• narodila se v poloněmecké rodině ve Vídni, rodiče byli pravděpodobně zaměstnanci kněžny Kateřiny Zaháňské
• mládí prožila v Ratibořicích u České Skalice – na její výchovu měla největší vliv její babička Magdalena Novotná
• v sedmnácti letech byla provdána za Josefa Němce – o 15 let starší manžel jí byl duševně i povahově velmi vzdálen – ale jeho zásluhou se v letech 1842-1845 sblížila v Praze s nejpřednějšími kruhy české inteligence /J.K.Tylem , K. Havlíčkem/
• rozvoji jejího talentu prospěl její pobyt na Chodsku, kde žila s manželem /v Domažlicích a Všerubech/ v letech 1845-1848/ - studovala zde lidové zvyky, ústní slovesnost
• po roce 1848 byl J. Němec jako horlivý vlastenec perzekuován a i činnost B.Němcové budila nelibost u úředních míst – manželé- tehdy už se čtyřmi dětmi byli nuceni odejít do Nymburka, pak do Liberce, odkud byl Němec přeložen do Uher
• Němcová se s dětmi odstěhovala do Prahy, kde strávila zbývajících 12 let života plných utrpení, ale i tvůrčího rozmachu – zemřel jí nejstarší syn Hynek, sužovala ji nemoc, žila v bídě – právě v těchto letech vytvořila vrcholné dílo: Babička
• na podzim 1861 odjela do Litomyšle, kde se chystala vydávat své spisy – pokročilá choroba jí to už nedovolila uskutečnit
• zemřela krátce po převozu do Prahy 1862

Tvorba:

Národní báchorky a pověsti /1845-1847/

• poprvé podala důkaz svého nadání náměty z Chodska a severových. Čech

Slovenské pohádky a pověsti /1857-1858/

• náměty získala během několika cest na Slovensko v 50.letech

Povídky: snaha zachytit především ženské představitelky venkova

Baruška /1852/
Sestry /1854/
Rozárka /1854/

Karla /1855/

• ovdovělá Markyta se vrací se svou dcerou do své vsi. Její muž byl vojákem a na vojně zemřel steskem po domově. Rychtář ji vzal na práci. Markytčina Karla se brzy spřátelila s hospodářovými dětmi Hanou a Petříkem. Děti vyrostly, z rychtářovy Hany bylo hezké děvče. Karla se líbila Petříkovi a otec nebyl proti jejich vztahu. Matka Karly ale nechtěla slyšet, že by se někdy vzali. Karla však prokazovala pozornost Haně /jako hoch děvčeti/. O masopustě se přestrojila Karla za vojáka – ve vojenském se všem líbila. Hana řekla, že kdyby byla Karla mužem, chtěla by ji za ženicha. Druhý den se po Karle všichni marně sháněli. Teprve teď Markytka přiznala, že Karel je hoch, že jej vydávala za děvče, aby nemusel na vojnu. Karel se sám na vojnu přihlásil, rychtář vymohl, aby byl brzy propuštěn – pak si vzal Hanu a stal se sedlákem na rychtářově statku.

Divá Bára /1856/

• obecnímu pastýři Bártovi zemřela žena v šestinedělí. Za její dítě prý polednice podložila jiné dítě – proto říkali dítěti „divá Bára“ byla nebojácná, silná, nebála se strašidel, nevěřila na vodníky, plavala i pod vodou. Byla hodná, lidé ji však neměli rádi /říkali, že má „buličí oči“. Její nejmilejší kamarádkou byla farářova neteř Elška, dcera farářovy sestry Pepinky. Když Elška dorůstala, poslala ji matka do Prahy k bohaté tetě, která byla nemocná – teta se uzdravila, Elška se vrátila. V Praze se ale zamilovala do mladého lékaře. Matka jí však už našla ženicha /obstarožního správce/. Bára si umínila, že Elšku zbaví nemilého nápadníka – vystrašila ho. Pobouřila celou ves, měla za trest strávit noc v márnici – Báře to nevadilo. Ráno se pro ni stavěl myslivec, kterému se již dávno líbila a požádal ji, aby se stala jeho ženou. Elšce se ozvala teta – odkáže jí všechno jmění, pokud si vezme lékaře, který ji léčil.

Babička /1855/

• byla napsána v době, kdy Němcové umírá syn Hynek. Popudem ke vzniku knihy byly vzpomínky na dětství v Ratibořickém zámku a na milovanou babičku.
• Na Staré Bělidlo k Ratibořicům se z Vídně přestěhovala Proškova rodina /Jan, Terezka a děti/. Terezka hned psala své matce /do Olešnice ve Slezsku/, aby jim přijela pomáhat s domácností. Babička přijela, ujala se hospodářství – vše vedla postaru – dbala, aby vnoučata byla pořádná, zbožná, chodila s nimi do myslivny, do mlýna, do lesa. Vypravovala jim pohádky. Jednou se při procházce sešli s paní kněžnou – ta je pozvala do zámku. I kněžna si babičku oblíbila pro její dobrosrdečnost a prostotu. Měla ji ráda i schovanka paní kněžny Hortenzie. Babička poznala příčinu jejího trápení – láska k malíři. Malíře si nakonec vzala, ale brzy zemřela. Paní kněžna se po dvou letech vrátila z Itálie s Hortenzininým synkem. Kniha končí klidnou smrtí babičky – všichni, kdo ji měli rádi, jsou jí nablízku .
• Němcová zidealizovala postavu babičky – viděla sice realisticky problémy tehdejšího světa, ale chtěla zdůraznit, že mravní síla, charakterová čistota musí zvítězit nad sobectvím a negativními vlastnostmi.
• Dílo vyniká především krásou lidového jazyka.

Další povídky:

Pohorská vesnice /1856/

• zachycuje mnoho zvyklostí z Chodska a Slovenska

V zámku a podzámčí /1856/

• kontrast životních podmínek chudých a bohatých

Chudí lidé /1858/
Chyže pod horami /1858/
Pan učitel /1859/

Publicistická činnost:

B. Němcová uveřejňovala články v Květech, Moravských novinách, České včele

Obrazy z okolí domažlického – vyšlo v Květech 1845 a v České včele 1846