Publius Ovidius Naso /43 př.n.l. -18 n.l./

O jeho životě vypráví román Miroslava Slacha: Já básník Naso. V tomto románu je mimo jiné líčen Ovidiův vstup mezi slavné básníky /s.47-56/

Ovidiova poezie byla neobyčejně svěží, vyznačovala se fantazií a analýzou lásky ve všech podobách. Jeho otevřené verše o lásce - Láska a Umění milovat - nadchly nejenom mladou generaci. O úspěchu Ovidiových veršů je rovněž zmínka ve výše uvedeném románu /s.59-61/. Přestože Ovidius slavil velké úspěchy a stal se zakrátko velmi slavným básníkem, poslední léta svého života prožil ve vyhnanství na březích Černého moře /dnešní Konstance v Rumunsku/, kam ho vypověděl Augustus. Toužil po přátelích, rodině. Svůj stesk a touhu ukládal marně do prosebných listů a básnických Žalozpěvů. Návrat mu povolen nebyl. Autor výše uvedeného románu se snaží vysledovat příčiny Ovidiova vyhnanství : Ovidius byl jednoho dne pozván na schůzku spiklenců do domu vnučky císaře princezny Julilly /aniž by o spiknutí cokoli tušil/ a tam měl předčítat své básně ze sbírky Umění milovat. „Básníkovy nemravné verše podnítily princeznu Julillu, aby se necudně obnažila před zraky všech přítomných mužů /tedy i Ovidia/ a dokonce tančila nahá...“ Druhým důvodem Ovidiova vyhnanství bylo pravděpodobně to, že slyšel, co neměl slyšet. „Vyslechl nejpřísnější státní tajemství o tom, proč byl vznešený Octavianus Augustus adoptován božským Gaiem Juliem Caesarem a proč byl prohlášen jeho legitimním dědicem. Ovidius v paláci vyslechl, jak ve vedlejší místnosti líčí Augustus historikovi Liviovi, že ho Caesar adoptoval za to, že mu v rozkoši posloužil svým tělem.“ Od toho okamžiku císařovna Livia Drusilla usilovala o básníkův život. Autor se zmiňuje o tom, že císař možná Ovidia zachránil vyhnanstvím před smrtí. Dokladem Ovidiovy umělecké zralosti byly jeho Proměny /Metamorfózy/ vyprávějící v patnácti knihách na 250 řeckých a římských bájí, skloubených v jeden celek tím, že v každé z nich dochází k nějaké proměně /stihla toho, kdo se protivil božské moci a měl být potrestán, nebo toho, kdo naopak měl být zachráněn. Nejčastějším motivem v proměnách je opět láska. Z řeckých bájí Ovidius do tohoto díla zahrnul např. báje o Daidalovi a Ikarovi, o Niobě, Medei a Iasonovi, příběhy z trojské války, z římských bájí především pověsti o Aeneovi.V závěrečných verších vyslovil přesvědčení o nesmrtelnosti svého díla: ...již dokonal jsem dílo, jež nemůže zničit oheň... národ bude mě čísti a nejsou-li předtuchy pěvců klamné, budu já žít svou pověstí po všecky věky.