Jaroslav Seifert /1901-1986/

• nositel Nobelovy ceny za literaturu /1984/
• narodil se v Praze na Žižkově, gymnaziální studia nedokončil, stal se novinářem a redaktorem komunistických a soc. demokratických listů
• roku 1929 opustil řady KSČ
• jeho tvorba se proměňovala s dobou a vždy měla svému okolí co říci

období proletářské literatury a poetismu:

Město v slzách /1921/

• básnická sbírka – město je symbolem utrpení a věznění proletáře

Samá láska /1923/

• motiv města dostává jiný nádech – opojení z krásy a přitažlivosti městské civilizace, inspirace je nacházena v prostředí cirkusů, varieté či filmů

Na vlnách TSF /1925/

• hlavní téma bylo autorovo opojení životem – společně s Vítězslavem Nezvalem a Karlem Teigem stál u zrodu nové formy umění, které nemělo být propagandistické, ale mělo působit na čtenáře příjemně – poetismus- čerpal z moderních uměleckých forem /filmu, hudby, divadla, cirkusu, významnou roli hrály exotické motivy/. Poetistickou tvůrčí metodou byla volná asociace představ.

Slavík zpívá špatně /1926/
Poštovní holub /1929/

Období čisté lyriky /30.-60.léta/

• autor píše čistou, melodickou lyriku, většinou formou rýmovaného verše, píše milostnou poezii, vyjadřuje lásku k domovu, stesk po nenávratně zmizelých časech, vztah k Praze

sbírky:

Jablko z klína
Ruce Venušiny
Jaro, sbohem

Osm dní /1937/

• sbírka, která reaguje na smrt T.G.Masaryka

Za nacistické okupace napsal Seifert sbírku Vějíř Boženy Němcové a sbírku Přilba hlíny, kterou reagoval na osvobození.

V 50.letech se vrací k námětům z české kulturní historie a Prahy - básnická skladba Píseň o Viktorce byla oficiální kritikou odmítnuta.

Roku 1954 vydal slavnou sbírku Maminka, v níž se ve vzpomínkách vrací do svého dětství.

V šedesátých letech, po dlouhé těžké nemoci, mění svůj básnický styl – vzdává se rýmu, metaforičnosti, melodičnosti – například v zakazovaných sbírkách Morový sloup a Deštník z Piccadilly ( i v době zákazu byly tyto verše předčítány v klatovském HIFI klubu – zásluhou manželů Kosových, kteří Seiferta osobně poznali).

V letech 1969-1970 byl Jaroslav Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů, a když byla tato organizace začátkem normalizace rozpuštěna, stal se zakázaným autorem -zákaz však byl výběrový (tiskem nesmělo vyjít jeho nejnovější dílo, přestože bylo zcela nepolitické, jeho klasické sbírky dále vycházely a nezmizel ani ze školních učebnic - bývalý režim předstíral, že se této významné osobnosti zákaz publikační činnosti netýká, stejně tak se úřady snažily utajit, že Seifert patří mezi signatáře Charty 77).

Reprezentativním průřezem Seifertovy tvorby byla Knížka polibků, vydaná v Curychu krátce poté, co autor obdržel Nobelovu cenu (1984).

V zahraničí vyšly rovněž básníkovy paměti Všecky krásy světa. V Praze vyšly v roce 1982, avšak text byl narušen řadou cenzurních škrtů.