Vybraní autoři současné české a světové prózy

Současná próza

Květa Legátová (nar. 1919)

vystudovala češtinu, němčinu, fyziku, matematiku
působila jako učitelka – jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na druhou (Valašsko, Slovácko) – z těchto oblastí čerpá náměty svých baladických a současně naturalistických příběhů

Želary

kniha povídek – autorka je napsala až po sedmdesátce, kniha ji proslavila
roku 2002 byly tato kniha vyznamenána Státní cenou za literaturu
devět povídek, odehrávajících se ve smyšlené vesničce Želary (pravděpodobně jde o Starý Hrozenkov)

Film Želary byl ale natočen podle knihy:

Jozova Hanule

mladá lékařka, pracující za druhé světové války v odboji, musí zmizet před gestapem a aby za sebou zametla stopy, provdá se za muže ze zapadlé horské vesnice (její pacient)
venkovský život, původně braný jako provizórium, se jí postupně naplňuje milostným citem, kterému se nedokáže ubránit – poznává, že její muž Josef Janda – Joza (na první pohled velmi drsný) je velmi jemný, něžný a citlivý ve vztahu k ní, zamiluje se do něj
postupně pozná kouzlo drsného venkovského života a oblíbí si své sousedy – kořenářku Lucku, která jí naučí mnohé, co ji nenaučili na lékařské fakultě, málomluvnou Žeňu...

Michal Viewegh (nar. 1962 Praha)

mládí prožil na Sázavě
po dvou letech studií na VŠE přešel na FF UK, kde vystudoval obor český jazyk - pedagogika
1989 – 1993 působil jako učitel na ZŠ v Praze na Zbraslavi
od roku 1995 byl redaktorem nakladatelství Český spisovatel
v současné době je spisovatelem na volné noze

Jeho knihy vyšly v mnoha reedicích ( v celkovém nákladu téměř půl milionu výtisků), byly přeloženy do třinácti jazyků a některé byly zfilmovány. Za svoji literární činnost získal autor v roce 1993 cenu J.Ortena.

Tvorba:

Názory na vraždu (1990)
Báječná léta pod psa (1992)
Nápady laskavého čtenáře (1993)
Výchova dívek v Čechách (1994)
Účastníci zájezdu (1996)
Zapisovatelé otcovský lásky (1998)
Povídky o manželství a sexu (1999)
Nové nápady laskavého čtenáře (2000)
Švédské stoly aneb jací jsme (2000)
Vybíjená
Román pro ženy

Nejúspěšnějšími se staly především jeho romány Báječná léta pod psa a Výchova dívek v Čechách. Oba byly zfilmovány a přeloženy do mnoha jazyků. Oba mají autobiografický podtext, stejně jako další romány. Účastníci zájezdu – Viewegh je autorem filmového scénáře ke stejnojmennému filmu. Mimořádná schopnost vyprávět děj, přitažlivá témata, působivé příběhy i zpracování textu, humorný pohled na svět – to vše přitahuje především mladou generaci. Kritici vyčítají Vieweghovi, že jeho knihy jsou příliš komerční.

Báječná léta pod psa

Děj se odehrává začátkem 70. let. Rodiče čekají potomka, na těhotnou matku zaútočí vlčák, z úleku předčasně porodí Kvidy. Kvido se stává středem pozornosti celé rodiny. Vyrůstá z něj otylý klučík – velmi inteligentní. Poklidný život rodiny naruší příchod Rusů v roce 1968. Kvidovi rodiče se přestěhují z Prahy na Sázavu, pracují v tamějších sklárnách. Neprůbojný otec odmítá vstoupit do strany, proto nedostanou lepší bydlení. Když čekají druhé dítě a Kvido dostane zápal plic,vstoupí otec do VUMLu, začne hrát fotbal, aby se zviditelnil. Kvido recituje socialistické básničky – to vše přispěje k lepšímu bydlení. Otec je povýšen, díky znalosti cizích jazyků se zúčastní mnoha zahraničních cest – to ovšem netrvá dlouho – rodina je přistižena na návštěvě u odpůrce režimu Pavla Kohouta. Otec se stane vrátným, často je vyslýchám STB, stává se z něj introvert, nikomu nedůvěřuje. Většinu času tráví v dílně, kde si vyřezává svoji rakev. Další zklamání – Kvido opouští VŠ, stává se vrátným, aby měl čas psát knihy. Otec je zdrcen, matka mu chce pomoci. Dostává nápad, že by jej mohlo vyléčit vnouče. Přiměje Kvida, aby si pořídil dítě. Kvido požádá o ruku svou dlouholetou spolužačku a kamarádku Jarušku. Narodí se jim Anička, ale ani ta nedokáže dědečka přivést na jiné myšlenky. Od předčasného odpočinku v rakvi jej zachrání až listopadová revoluce, po které on i jeho žena dostanou odpovídající místa a po které mohl Kvido vydat svou první necenzurovanou knihu.
Kniha získala cenu J. Ortena
Zfilmováno: Petr Nikolaev
Hrají: Ondřej Vetchý, Libuše Šafránková, K. Fialová...

Petr Šabach (*1951)

absolvoval filosofickou fakultu UK
zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač
nyní se věnuje pouze literární tvorbě

Jak potopit Austrálii(1986)
Šakalí léta (1993)
Hovno hoří (1994)

Hovno hoří ...
S mým bratrem to bylo víceméně pořád stejné. Až na to, že jablka nahradil pivem. S matkou si dopisovali. Ona mu každý den nechávala v kuchyni lístek: VEČEŘI SI OHŘEJ. NAPIŠ, KDY CHCEŠ BUDIT. MÁMA. A on tam každý den připsal: NIKDY. Měl velmi vážný poměr s dívkou s mandlovýma očima. Jednou se hrozně pohádali a bratr se ze zoufalství pokusil o sebevraždu. Přistrčil si k troubě stoličku, na tu se svalil (bylo to k ránu a právě se odněkud vrátil, úplně namol) a zapnul všechny knoflíky na maximum. Potom usnul. Všechno by bývalo v naprostém pořádku, nebýt toho, že trouba byla elektrická. (Vsadím se, že si toho nikdy nevšiml, protože v kuchyni se prakticky nevyskytoval, a když mi jednou měl ohřát knedlíky, dal je na plech do trouby.) Zachránila ho matka. Bratr už byl pomalu k jídlu, když ho vytahovali. Seděli s ním potom s otcem až do božího poledne, vážně diskutovali a bratr s předpečenou hlavou naříkal a hlasitě se dožadoval piva. Druhý den si samozřejmě nic nepamatoval. Já mu to celé vypravoval a on jen užasle opakoval: "Fakt, vole?!"

Opilé banány
Čtyři muži ve vodě, aneb opilé banány se vracejí

Ramon (Psáno pro New York Times)

Opět jde o ironický pohled na naše zdejší poměry, na naše "čecháčství", napsaný nezvyklým jazykem pubertálního mladíka. Tento „nadějný" mladý spisovatel si vede svůj sešit vlastní tvorby, ve kterém si zaznamenává všechno podstatné, co se děje v jeho rodině, vesnici Kozloděj a v neposlední řadě i příběh skutečného indiána Ramona, který se jednoho letního dne znenadání objevil v této lokalitě. Podivná postavička s doktorským kufříkem, obrovským pérem orla bělohlavého a láhví nějaké „ohnivé vody" s naloženým červem. Potká ho u jediné zajímavosti Kozlodějích, zázračného pramene Panenky sedmibolestné, který sice před pár lety obecní cedulí byl ohlášen za závadný, ale časy se mění a buďme rádi za nějakou atrakci. Ale atrakcí je v životě našeho pubertálního hrdiny více. Jeho puntičkářský a plachý otec - učitel češtiny, jeho dvojče - věčně nevhodně zamilovaná sestra Pepina, rázný a bláznivý děda a jiní. Všichni se nějak zapletou s Ramonem, klidným a ochotným indiánem, který se zabydlel v jejich boudě v zahrádkářské kolonie zvané Jamajka, kde nějakým magickým tancem oblétl všechny ještě neuvadlé rostliny a na závěr s velkou pečlivostí zasadil marihuanu. Té má zásobu ve svém doktorském kufříku, ale zásob není nikdo dost. Ramon se postupně zamotá do většiny záležitostí vesnice, je všemi oblíbený svou ochotou řešit jakýkoliv problém, i když spíše jen ochotně poslouchá a dělá že rozumí.

Zfilmované – Jan Hřebejk – Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo

Současná poezie

J. H. Krchovský (1960)

vlastním jménem Jiří Hásek, narodil sev Praze
Připravoval se na zednické povolání, toto však nikdy nevykonával. Těsně po svém vyučení a snad i proto, aby se vyhnul vojně (za minulého režimu problém povinné vojenské služby řešilo tímto způsobem mnoho lidí – obzvláště pak umělců ) byl několikrát hospitalizován v psychiatrických léčebnách a po nějaké době mu byl dokonce uznán invalidní důchod kvůli těžké depresivní psychóze. První básně začal psát na přelomu 70. a 80. let minulého století. Již od svých uměleckých počátků patřil do undergroundového proudu. Přídomek Krchovský získal někdy v prvé půli 80. let, na návrh Egona Bondyho. Po převratu bývá jeho tvorba publikována v literárních periodikách : Tvorba, ROK, Vokno, Iniciály, Souvislosti, Host, Literární noviny, Revolver Revue, Dotyk a Fragment. V roce 1992 obdržel prestižní cenu časopisu Revolver Revue za výbor „Noci, po nichž nepřichází ráno“. J. H. Krchovský je náš, v současnosti nejčtenější a nejprodávanější básník, jeho básně jsou překládány do angličtiny, němčiny, dánštiny, holandštiny a polštiny. Nyní je autor bez zaměstnání, stále v invalidním důchodu. Bydlí střídavě v Brně a v Praze.
Poezie JHK je povětšinou dekadentní. Autor často hovoří o sexu a alkoholu, neváhá použít morbidních, nebo vulgárních výrazů; nepřehlédnutelná je jeho schopnost ironizovat, nejčastěji pak sama sebe.

Noci, po nichž nepřichází ráno (1978-1991; Host 1991)
Leda s labutí (1992-1996; Host 1997)
Dodatky... (1978-1996; Host 1997)
Básně (souborné vydání předešlých titulů; Host 1998)
Vše nejlepší... (výbor 1978-1997; Maťa 1998)
Poslední list (1998-2003; Petrov 2003)
Nad jedním světem (2003-2004; Host 2004)
Mladost - radost (juvenálie 1978-1981; Větrné mlýny 2005)

Miloslav Topinka (1945)

autor, který vstoupil do literárního povědomí výtečnou básnickou prvotinou Utopír
jeho druhá sbírka, Krysí hnízdo, byla vydána v roce 1970, avšak celý náklad byl z vůle režimu zničen a tak se toto podivuhodné dílko dostává ke čtenáři až v roce 1991 v novém vydání

básnická sbírka: Krysí hnízdo

jedná se o tématicky poměrně sevřené dílko, narážek patrně na dobové ovzduší a lidskou povahu. Ústředním motivem je krysí hnízdo, všelijak důmyslně popsáno slovem básnickým, tu a tam doplněným o podivné nákresy a poznámky. Topinkův jazyk je jedinečný, plný novotvarů – kouzelných slov („kořalka mi hoří v hlavě; v hrdle / brykule, kočky, roupy, sojky, sršně i hejblata. Teď to prasklo.“)

Ukázka:

Lokty kroumají, mezi koleny je chravo.
Přílítají přástevníci.
Křídla pod střechu.
Zajdu mezi tam rozjinud.
Mezi zde a tam je smrt.
Až na kost. Spíš na prsou, kam mě oči nesou.
Kotník kostěné vřeteno trnaví.
Chloupky se schroulily do jamky v podpaždí,
dole do důlku koudel.

Žebra v povětří, kosti v mojí řeči.
Až po kolena. Ohluchnu kde se mě dotýkáš.
Čím zachumlaně mlčím. Zajdu mezi tam hloub.
Slova pokosena. Řeč se vymkla z kloubu.
Zbůhdarma rozmrouvám, mluvím opouzdřené hrotky.
Kosti srostly. Spánky tiše k prasknutí.
Spíš s kostí v klíně. Strop se sesouvá.
Smrt seče slova, za rty je zima.
Tmouřím prsty. Teď už tam projdu očima.

Tady je pozdě. Tady jsem v hrobě.

Světová literatura

Waltari Mika (1908 – 1979)

začal studovat teologii, tu však nedokončil
do literatury vstoupil jako básník, byl okouzlen dálkami, exotikou, svobodou, světem, který byl po první světové válce mladý a plný naděje
ve třicátých letech se ve Waltariho dílech objevují tíživější tóny, které souvisejí nejen se špatnou mezinárodní situací Finska, kdy mnoho lidí žilo v bídě
Waltari píše novely i větší díla ze současnosti, odehrávající se především v Helsinkách, městě, v němž Waltari prožil celý svůj život, ale i pohádky, detektivky, divadelní hry či filmové scénáře.

Román: Egypťan Sinuhet (1945, do češtiny přeloženo 1965)

Sinuhet, syn otce Senmuta a matky Kipy, touží být odmala lékařem jako jeho otec. Tomuto umění se v Domě života naučí a po smrti královského otvírače lebek Ptahora je novým faraonem Achnatonem jmenován na jeho místo. Léčí bohaté i chudé, je velmi obratný a vzdělaný, a proto nabude brzy velikého bohatství. Zamiluje se do krásné, ale proradné Nefernefernefer, které ve své slepé lásce upíše veškerý svůj majetek i majetek rodičů za to, že k ní smí párkrát vejít. S ostudou po celém městě Vesetu a s černým svědomím se rozhodne, že spolu se svým otrokem Kaptahem opustí Egypt a procestují okolní země, aby získal nějaké bohatství a naučil se od tamních lékařů léčebné metody, které neznal. Pozná nové přátele, zvláště dívku Mineu, krásnou tanečnici s býky. Minea dále cestuje s ním. Zamilují se do sebe. Sinuhet ví, že Mineu nejspíš brzy ztratí - dívka má vstoupit do Domu bohů, kde má strávit zbytek života. Místo blahobytu ji ale čeká smrt. Zarmoucený Sinuhet se vrací s Kaptahem do Vesetu. Kaptahovi dává svobodu a ten díky své chytrosti bohatne. Sinuheta sále považuje za svého pána a vše dělá jen pro jeho dobro. Ale faraón Achnaton, Sinuhetův přítel, má svého nového boha - místo „starého" Amona uctívá Atona a nutí lid, aby v něj věřil také. Lidé se bojí a dělí se na dva tábory, které se nenávidí a válčí mezi sebou. Zaslepený Achnaton nechá tedy postavit nové město Achetaton, kde žijí pouze příznivci Atona. Tím se ale nic nevyřeší. Lidé se vraždí dál a přestože je Amon definitivně svržen, ve Vesetu je bída, hlad a strach. Po dlouhé době je všem vzdělaným jasné, že pokoj a klid ve městě nastane jenom v případě, bude-li faraón zabit a znovu uctíván Amon. Tak se také stane - Achnatonovi konečně spadnou růžové brýle a dobrovolně vypije jed z rukou Sinuheta. Faraónův syn, malý Tutanchamon, je okamžitě korunován. Sinuhet však dále věří v Atona. Zabijí mu Merit, druhou ženu, kterou kdy doopravdy miloval, a jeho syna Thovta. Aby opět utekl před svědomím, dobrovolně provází jako lékař svého přítele Haremheba, velkého bojovníka, ve válce proti Chetitům. Po válce se navrací do Vesetu. Tím ale Sinuhetovy útrapy nekončí - pod hrozbou smrti zabije Chetitského prince, aby nerozbil džbán s princeznou Beketamon a země Chatti se nespojila s Egyptem. Sinuhet se stává zatrpklým, smutným a aby ulehčil svému svědomí, snaží se rozmlouvat s chudými i bohatými, aby si uvědomili, co je dobré a co zlé. Sklízí jen posměch. Jeho přítel Haremheb, který se se Sinuhetovou pomocí stal faraónem ale nemůže dopustit, aby Sinuhet pobuřoval chudé proti bohatým, proto ho vyžene do cizí země, kde ho zabezpečí. Po roce se k němu vystěhuje jeho domácí Muti, protože se jí nelíbí chování lidí ve Vesetu. Sinuhet zde píše už na sklonku svého života tuto knihu, aby si uvědomil, jaký význam měly jeho činy a jeho život.

Jean Giono (1895 – 1970)

francouzský spisovatel
jeho romány se zabývají především venkovským životem v oblasti Provence
přátelil se s mnohými spisovateli např. A.Camusem

Muž, který sázel stromy (1953)

velmi zajímavá novela o pracovním úsilí člověka, který se dokonale sžil s přírodou, kniha je velmi zajímavě ilustrována
Doporučuji: www.stromy.unas.cz/muz_ktery_sazel_stromy.html.

Paulo Coelho (1947)

brazilský spisovatel, narodil se v Rio de Janeiru, studoval práva, psal texty pro známé brazilské zpěváky, scénáře pro televizi, věnoval se žurnalistice

Romány:

Alchymista (1988)

španělský patýř Santiago má dvakrát po sobě stejný sen o pokladu pod egyptskými pyramidami. Zajde za cikánkou, ta mu moc neporadí. Setká se starým sálemským králem, který mu vypráví o Osobním příběhu. Každý člověk má svůj sen, ale ne všichni jsou schopni vydat se na cestu svého Osobního příběhu. Dodá Santiagovi odvahu, aby se vydal do Egypta, přestože to znamená opustit veškerou jistotu jeho dosavadního života.Na cestě se naučí dbát všech znamení, naslouchat svému srdci. Musí překonat několik překážek, které ho od pouti odrazují, hned na začátku cesty je okraden o všechny své peníze.Vydává se přesto na cestu. Dokáže si vydělat, vydává se do pouště a seznamuje se sAngličanem, který studuje alchymii a chce se v poušti setkat s Alchymistou, aby ho naučil proměnit olovo ve zlato. V pouštní oáze najde Santiago svou velkou lásku Fátimu, i moudrého alchymistu, který mu radí, jak skrze viditelné věci dojít k duchovnímu poučení. Dá mu zlato, Santiago se dostává až k pyramidám a hledá poklad. Je přepaden, oloupen o Alchymistovo zlato a před smrtí ho zachrání jen skutečnost, že ho lupiči považují za blázna. Jeden z lupičů se mu vysměje, že přesně na místě, kde kope, se mu kdysi zdál sen, že najde poklad v kostelíku v Andalusii, ale on se nikam nevydal. Santiago pochopí, že poklad nalezne doma. Vyzvedne si u mnicha kus zlata, který mu tam nechal Alchymista na cestu zpět, doma najde poklad a vrací se pro Fátimu.
Ukázka: „ Zvířata byla vyčerpána a lidé stále zamlklejší. (...) Velbloudář se však zřejmě hrozbou války nedal vyvést z míry. „Jsem naživu,“ řekl chlapci za jedné noci bez ohňů a bez měsíčního svitu, zatímco pojídal datle. „Teď jenom jím a nic jiného kromě jídla nedělám. Když se pak vydám na cestu, budu jenom na cestě. Když budu muset bojovat, umřu možná stejně tak dobře jako kdykoli jindy. Protože já nežiju ani ve své minulosti, ani ve své budoucnosti. Mám jenom přítomnost, a to mě zajímá. Když budeš moci vždycky zůstat v přítomnosti, budeš šťastný.“

Záhir (2005)

Jednoho dne od známého spisovatele odejde jeho manželka, válečná reportérka Esther. Zpočátku si myslí, že na ni zapomene a jeho život půjde dál. Ale nestane se tak, pořád na ni musí myslet - stane se jeho Záhirem. Žije s milenkou Marií, ale pořád myslí na Esther a snaží se ji najít. Na jedné své autogramiádě se seznámí s Michailem a zjistí, že ví, kde Esther je. Pozve ho na večeři, protože ví, že právě on je klíčem k jejímu nalezení. Nakonec tedy spisovatel Marii opouští a vydává se s Michailem do Kazachstánu, kde v jeho rodišti Esther nachází, jak čte místním ženám knihu, kterou napsal o jejich vztahu, Čas roztrhávání a čas sešívání. Dojme ho to, usmíří se a vracejí se spolu domů. Nakonec mu Esther dává kousek zkrvavené košile jednoho vojáka, kterou může dostat pouze člověk, který je schopen pochopit a šířit Energii lásky.
Podle spisovatele Jorge Luise Borgise je slovo Záhir islámského původu a vzniklo pravděpodobně v osmnáctém století. Záhir znamená v arabštině viditelný, přítomný, neunikající pozornosti. Je to něco nebo někdo, co okamžitě ovládne naši mysl natolik, že nedokážeme myslet na nic jiného. Esther se stala jeho Záhirem a on ji musel pochopit jako individualitu, aby ji našel.

Některé další romány:

U řeky Piedra jsem usedla a plakala (1994)
Veronika se rozhodla zemřít (1998)
Ďábel a slečna Chantal (2000)

Za svou literární činnost byl tento autor vyznamenám několika zahraničními cenami. Knihy Paula Coelha vyšly ve více než 140 zemích světa a byly přeloženy do 51 jazyků. Doposud bylo prodáno přes 31 milionů výtisků a zájem o něho mezi čtenáři nepolevuje. Román Alchymista se stal největším brazilským bestsellerem všech dob.

Toni Morrisonová (1931)

patrně nejvýraznější současná afroamerická autorka a nositelka Nobelovy ceny za literaturu (1993), je podle vlastních slov potomkem lidí, kteří se naučili přežít
její otec strávil dětství v Georgii, kde se k němu dospělí běloši chovali tak, že po zbytek života cítil, že je oprávněn všechny bílé nenávidět, a stal se z něj rasista
odmalička tedy Morrisonová viděla ve své rodině bolest i sílu a podobně jako její hrdinky má ona sama vlastnosti, které kolegům-spisovatelům přijdou jako z jiného světa - kupříkladu prozaička Mary Gordonová před nedávnem prohlásila, že Toni je „větší než život"
když Morrisonová vyrůstala, vstřebávala černošskou hudbu, jazyk, mýty a rituály, jež její tvorbu zabarvují, poslouchala afroamerické lidové příběhy, jimiž se jako umělkyně místy přímo nechává inspirovat, a pocítila moc a přitažlivost nadpřirozeného světa: rodiče ji strašili duchařskými příběhy, matka zpívala a babička si vedla snář, podle něhož usuzovala, na jaká čísla má vsadit
zároveň však Toni jako studentka četla velké ruské romány a milovala Flaubertovu Paní Bovaryovou a díla Jane Austenové