Obohacování slovní zásoby (tvoření slov)

Slovní zásoba každého jazyka podléhá vývojovým změnám mnohem rychleji než zvuková nebo mluvnická stavba. Jen zvolna ustupují z užívání slova pojmenovávající zaniklé skutečnosti (kolovrat, žebračenka, šafář), naproti tomu se stále vytvářejí nová pojmenování pro předměty a jevy, které přináší pokrok (antibiotikum, laser, privatizace, ekologie…) Nové skutečnosti můžeme pojmenovávat nově vytvořenými nebo přejatými slovy, nebo můžeme využít k jejich pojmenování slov již existujících, ale s pozměněným významem.

Čeština má k pojmenování nových skutečností k dispozici tyto způsoby:

1. odvozování příponami a předponami
2. skládání slov
3. tvoření zkratek a zkratkových slov
4. spojování slov v sousloví
5. přejímání slov z jiných jazyků změnu slovního významu

Odvozování

Důležitým hlediskem, podle něhož lze třídit slova, je tzv. motivovanost. Podle tohoto hlediska rozeznáváme slova:

• značková (nemotivovaná) – nikterak nenaznačují svůj význam ( ruka, bílý, dům)
• popisná (motivovaná) - svou formou i významem se opírají o jiná slova (dřevěný – opírá se o podst. jm. dřevo)

Ve slovní zásobě převažují slova motivovaná, což nám usnadňuje orientaci.

Např. čteme-li v novinách nové slovo panelárna, uvědomíme si, že je tvořeno podobně jako slova, která už známe (lékárna, vodárna), tedy jako slova pojmenovávající místo, kde se něco vyrábí nebo zpracovává, a usoudíme, že panelárna je místo, kde se něco dělá s panely – to je slovotvorný význam odvozeného slova.

Zkoumáním původu slov se zabývá etymologie.

Tvoření nových slov pomocí předpon a přípon nebo koncovek nazýváme odvozováním. Slovo, od něhož se odvozuje, může být už samo odvozené:

Lepší-lepšit-zlepšit-zlepšovat-zlepšovatel-zlepšovatelský

Při odvozování přidáváme ke slovotvornému základu slovotvorný prostředek (příponu nebo předponu).

Slovo, od něhož je nové slovo odvozeno příponou nebo předponou se nazývá základové slovo. Část slova, kterou má odvozené slovo společnou se slovem základovým , je slovotvorný základ. Slovotvorným základem je kmen slova. Není-li kmen už dále rozdělitelný, nazýváme jej kořen slova. Kmen slova je část slova bez koncovky: žen(a), vaři(t) – koncovka je to, co se mění při skloňování nebo časování.

Např. od slovesa učit jako slova základového ( od jeho slovotvorného základu je odvozeno příponou –tel podstat.jm. učitel, z toho je příponou –ský odvozené příd.jm. učitelský, příponou –stvo učitelstvo. Od základového slova učit jsou dále pomocí předpon na-, po-, vy- odvozena slova na učit, poučit, vyučit.

Příponu chápeme ve školském pojetí v širším smyslu, počítáme k ní i tvaroslovnou koncovku. Např. v příponách –ba, -ka, -na, jimiž se tvoří podst.jm. stavba, kladka, základna, je vedle vlastní přípony ( -b-, -k-, -n-) koncovka a, v příponách –ný, -ový, -ní, jimiž se tvoří příd.jm. písemný, ledový, osobní, jsou koncovky –ý, -í apod.

V odvozených slovech jsou někdy v slovotvorném základu hlásky obměněny – buď je obměněna délka samohlásky (je zkrácena nebo prodloužena), nebo se v něm střídají samohlásky, nebo se obměňuje souhláska, někdy obojí.

Např. hlásat – hlasatel, dar – dárek, dub – doubek, dům – domek, Praha – pražský, nést – nosit-odnášet-nůše.

Zapamatujte si: deník, ceník, seník,viník, ale denní, cenný, senný (senná rýma), vinný , pohostinný, prostranný, jednostranný, ranní – ale rané ovoce, tamější

Předpony jsou slovotvorné prostředky, které se připojují vždy k celému slovu, a nemohou tedy způsobit změnu slovního druhu (list-palist, cenný – bezcenný), význam slova podstatně nemění, ale pouze obměňují. Nejčastěji se předpon užívá při odvozování sloves, někdy jen pro změnu slovesného vidu – psát (ned.), napsat (dok.). Některá slovesa mohou mít více předpon (popostrčit). Předpony u jmen mívají samohlásku dlouhou (přílet, útlum), u sloves většinou krátkou (přiletět, utlumit).

Příslovečné spřežky

Stojí na přechodu mezi tvořením slov odvozováním a skládáním. Vznikly spojením předložky a podstatného jména nebo předložky a příslovce (mají význam příslovce), píší se dohromady – beztoho, předtím(dříve), přitom (zároveň). Je třeba je odlišit od předložkových vazeb – píší se zvlášť – na konec – poznáme je podle toho, že si mezi předložku a podstatné jméno můžeme vložit přívlastek.

Skládání slov

V jediném slově se pojí dva nebo více slovních základů (zemědělec, velkoměsto, trojúhelník, vodoléčba, málomluvný).

Význam složeného slova se někdy nerovná významu spojení jeho základových slov – např. velkoměsto není jakékoli velké město, ale město nad 100 000 obyvatel, lesostep je přechodný pás mezi lesem a stepí…

Většina složených slov má v první části pouhý základ slova rozšířený o -o-, -e-, -i- (cukrovar, životopis, velkoobchod, krátkozraký, dějepis, veletrh, desetiboj) – to jsou složeniny pravé (vlastní). Složeniny nepravé (nevlastní) – spřežky – se dají rozložit na slovní spojení beze změny složek – sebekritika, obranyschopný, jaksepatří, okamžik, pozoruhodný)

Někdy jsou ve složených podstat. jménech spojeny členy cizího a domácího původu – fotobuňka, autoškola, stereodeska, elektrospotřebič.

V některých složených slovech jsou oba členy cizího původu – biograf, geografie.

Mezi složkami složeného slova může být vztah:

• souřadný – složky lze spojit slučovací spojkou (štěrkopísek, hluchoněmý)
• podřadný – jedna složka je vůči druhé ve vztahu určujícím ( bělovlasý, kovoprůmysl, mnohočlen)

U složených přídavných jmen píšeme někdy spojovací čárku – spojovník:

Je-li mezi složkami složeného přídavného jména vzniklého spojením dvou přídavných jmen vztah podřadný, píšeme toto složené jméno dohromady (středoškolský, občanskoprávní, literárně vědný).

Je-li mezi jeho složkami vztah souřadný, píšeme mezi nimi spojovník tehdy, pociťujeme-li tyto složky jako samostatná slova (zahradnicko-ovocnářská škola), zvláště tehdy, je-li mezi nimi vztah vzájemnosti (česko-polský a polsko-český, rusko-japonská válka). První část složeniny končí většinou na –ně, -ově, -sko, -cko.

Tvoří-li však obě složky těsnou významovou jednotu, píšeme je dohromady (českomoravský, hluchoněmý, sladkokyselý).

Poznámka: u některých příd. jmen slouží rozdílný způsob psaní k významovému rozlišení:politickoekonomický (tj. týkající se politické ekonomie) politicko-ekonomický (politický a ekonomický), žlutozelený (žlutý odstín zelené barvy), žluto-zelený (žlutý a zelený).

Tvoření slov zkracováním

Iniciálové zkratky

• nejsou slova, jsou pouze symbolem složeným z počátečních písmen (iniciál) víceslovného názvu. Jsou to zvláště zkratky názvů států, organizací, institucí, podniků, veřejných akcí, novin apod.
• ČR, USA, OSN,ZOH, LN
• Složité zkratky je možno pro přehlednost oddělit mezerami ÚJČ AV ČR ( Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky)

Iniciálové zkratky se pro odlišení od běžných slov (ODA – óda) píší velkými písmeny a čtou se hláskovacím způsobem s přízvukem na poslední slabice /ó dé á/. Tímto způsobem se většinou čtou i zkratky cizího původu (USA). Pouze v ustálených výjimkách se užívá citátového čtení např. BBC /bí bí sí/. Čtení zkratek cizího původu podle cizích hláskovacích zvyklostí působí přepjatě a někdy znesnadňuje porozumění, např. PhD /pí ejč dí).

Za jednotlivými písmeny iniciálové zkratky nepíšeme tečku!

Pro odlišení se někdy iniciály doplňují dalšími písmeny PrF (právnická fakulta) PedF (pedagogická fakulta) – takovou zkratku můžeme číst pouze jako plné znění názvu.

Někdy je složení iniciálové zkratky takové, že umožňuje i jiné čtení než hláskování (ODA). V takovém případě může, zvláště v hovorovém jazyce vzniknout zkratkové slovo, které se na základě své formy skloňuje – gen. Ody, UNESCO – gen. Uneska.

Zkratková slova – vznikají spojením počátečních hlásek nebo slabik slov několikaslovného názvu Čedok, Drutěva, Svazarm. Někdy se zkratkovými slovy mohou stát iniciálové zkratky – pomocí přípon – ČTK (Četka), ŠUŘ (Škola uměleckých řemesel) – Šuřka.

Podle zakončení jsou tato slova sklonná (v Čedoku), nebo nesklonná – nesklonná se v písemné podobě shodují se zkratkami JAMU, AMU, FAMU – píší se v nich všechna písmena velká.

Tvoření slov zkracováním se uplatňuje především při vytváření domáckých podob křestních jmen, zejména pokud jsou složená – jedna část složeniny se vypouští a zbytek přibírá příponu – Bohuslav – Bohouš, Jaromír – Mirek. Někdy vznikají zkrácené podoby jmen z křestních jmen nesložených vypuštěním počátečních nebo koncových hlásek a příponou – Alois – Lojza, Anastázie – Stázka, Bedřich – Béďa.

Vypuštěním jedné části složeniny a příponou vznikají i některé slangové výrazy – magnetofon – magič, dějepis – děják… 

Psaní ustálených zkratek a značek – viz PČP