Vývoj českého divadla ve 20. století

1. České divadlo od počátku století do 1. světové války
2. České divadlo mezi dvěma světovými válkami
3. České divadlo po 2. světové válce

1. České divadlo od počátku století do 1. světové války

Nejvýznamnější scénou bylo Národní divadlo. Základní kámen k jeho stavbě byl položen roku 1868. Na výzdobě ND pracovala tzv. generace Národního divadla, např.malíři Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Václav Brožík,Vojtěch Hynais /opona/; sochaři Josef Václav Myslbek, Bohuslav Snirch a další. ND bylo dokončeno roku 1881, avšak ještě téhož roku vyhořelo. Definitivně bylo otevřeno koncem roku 1883. Stalo se střediskem českého divadelního života. Hudební tvorba hned tří skladatelů dosáhla v tomto období světové úrovně.

Bedřich Smetana /1824-1884/

• je považován za tvůrce české národní hudby a české opery

Braniboři v Čechách
Prodaná nevěsta
Dalibor
Libuše - opera zahajující operní představení v ND
Dvě vdovy
Hubička
Tajemství
Čertova stěna

K prvním dvěma operám vytvořil libreta Karel Sabina, tři poslední libreta vytvořila Eliška Krásnohorská.

Antonín Dvořák /1841-1904/

Z jeho operní tvorby měly úspěch zejména:

Jakobín
Čert a Káča
Rusalka

Zdeněk Fibich /1850-1900/

• např. opera Šárka

Na scéně ND se hrála i realistická dramata např.:

L. Stroupežnický:

Zvíkovský rarášek
Paní mincmistrová
Naši furianti

G. Preissová:

Gazdina roba
Její pastorkyňa

bratří Mrštíkové:

Maryša

Roku 1900 se stal režisérem ND Jaroslav Kvapil, který jako první využil spojení textu, světla, hudby, výpravy i osobitého talentu jednotlivých herců.

Roku 1907 byla otevřena druhá stálá divadelní scéna - Městské divadlo na Královských Vinohradech.

Nejznámějšími dramatiky tohoto období byli:

Jaroslav Kvapil /1868-1950/

• režisér a dramaturg ND, básník, dramatik, známý především symbolistickou veršovanou pohádkou Princezna Pampeliška a libretem k opeře A.Dvořáka Rusalka

Fráňa Šrámek /1877-1952/

nejznámější divadelní hra tohoto období:

Měsíc nad řekou

• V malém městě se má konat sjezd bývalých abiturientů. Paní Hlubinová, žena papírníka a spořádaného maloměšťáka, to zatajuje před svým mužem. Byl kdysi premiantem, měl vyšší cíle a ona si dává za vinu, že se stal pouze maloměšťákem. On se o sjezdu dozví a zúčastní se ho i se svou ženou, jíž chce veřejně poděkovat za to, že uspořádala jeho život. Hlubinova dcera Slávka vyprovází přítelkyni a najde před domem syna otcova spolužáka Roškota, mladičkého Vilíka. Přivede ho do bytu a zatímco rodiče jsou na sjezdu, vedou spolu srdečný rozhovor. Když se staří vrátí, jsou nemile dotčeni, že vidí v takovou dobu své děti pohromadě. Nakonec se smíří. Slávka se definitivně loučí se svým mládím.

2.České divadlo mezi dvěma válkami

Ve 20. a 30. letech vznikají jako protějšek „kamenných divadel“ divadla avantgardní. Zdrojem jejich inspirace byly zejména lidové zábavy, kabarety, cirkus, filmy.

Nejvýznamnějšími tvůrci byli:

Vítězslav Nezval:

Milenci z kiosku
Manon Lescaut

Vladislav Vančura:

Alchymista

Avantgardní divadelníci se sdružili roku 1925 do divadelní sekce Devětsilu. Roku 1926 založili poloprofesionální Osvobozené divadlo, které chtělo představovat divadlo tvůrčí,básnické, spojené těsně se životem, využívající prostředků lidové zábavy. Herci vedli přímý dialog s diváky, nutili je k aktivní spoluúčasti na představení. S počátky Osvobozeného divadla jsou spojena jména Jindřich Honzl, Jiří Frejka, Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek.

První hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha z dvacátých let měly ráz tehdy módních revuí, byly založené na intelektuální jazykové komice. Novinkou byly zčásti připravené, zčásti improvizované dialogy na předscéně, kde mezi sebou konverzovali oba herci i s diváky. Ve hrách zněly písně Jaroslava Ježka, které se velmi rychle stávaly populárními.

Na scéně Osvobozeného divadla vystupovali Voskovec /1905-1981/ a Werich /1905- 1980/ od roku 1927, tehdy ještě jako studenti práv. Jejich prvním představením byla Vest Pocket revue /Malá kapesní revue/, hra plná humoru a komiky, parodovala postupy tradičního dramatu a opery.

Ve 30. letech vznikaly politicky angažované hry - reagovaly na rozšiřující se fašismus.

Golem, Caesar /l932/
Osel a stín /1933/

Kat a blázen /1934/

• hra začíná prologem - Rodrigo Ibayo / děj v Mexiku/ řečník obecenstvu a připomíná dva národní hrdiny Radúza a Mahulena, kteří zemřeli hrdinnou smrtí. /
  Ve skutečnosti jsou naživu a žijí na ostrově sv. Pankráce/. Radúzo byl kat a měl popravit Mahulena za to, že řekl císaři „fuj“ - ten to však řekl jezevčíkovi. Po dlouhé době se dostanou do svého rodiště, provolávají slávu císaři, protože nevědí, že už je 25 let republika. Nakonec se stanou diktátory, ale Ibane a Ibayo /jeho syn/ a Almara se chtějí zmocnit vlády, chtějí odstranit Radúze a Mahulena. Těm se jejich nové funkce nelíbí a chtějí uprchnout. To se jim podaří a dají moc Carriérovi, který byl „triumvirátem“ najat jako vrah. Měl je zabít. Carriéra má strach, aby nikdo nezabil jeho, proto kolem sebe všechny vraždí. Byla to hra o zrození diktátora.

Balada z hadrů /l935/

Rub a líc

• zfilmováno jako Hej rup!

Těžká Barbora /1937/

• děj v Eidamu, městě, do něhož se dostane dělo a eidamští občané nevědí, co
  s ním. Někteří chtějí, aby bylo roztaveno a byl z něj ulit zvon míru, jiní chtějí, aby zůstalo ve městě. Hejtman chce, aby byla postavena socha jemu na počest. S tím nikdo, ani starosta nesouhlasí. Hejtman však ví o starostových pletkách se služkou, dal mu podmínku, že to neřekne veřejnosti, pokud vysloví souhlas se sochou. Starosta nakonec souhlasí. Nakonec dělo ve městě zůstalo - zachránilo město
  od nepřátel.

Pěst na oko /1938/

D 34 -D 39

Divadlo, které se rozvíjelo v letech označených v názvu /číslo značí vždy konec sezóny/, bylo typem divadla, které připravovalo náročná umělecká díla pro lidového diváka. S tímto divadlem je spojeno jméno Emila Františka Buriana /1904-1959/. Byl zároveň hudebním skladatelem, autorem oper, baletů, dirigentem, výtvarníkem i hercem. Jeho divadlo vyniklo především rytmicko-melodickou recitací. Ve svých inscenacích E.F. Burian řešil také aktuální problémy doby. V divadle byla uváděna tvorba klasiků /Moliere, Shakespeare, Gorkij, Puškin, Goethe aj./.

V roce l941 bylo divadlo uzavřeno a E.F. Burian byl uvězněn. Po válce a po návratu
z koncentračního tábora obnovil činnost svého divadla /D 46/, vedl však i několik dalších scén, věnoval se žurnalistice a kulturně politické činnosti. Přistupoval k divadlu
z ideologické pozice. Za protektorátu ztrácejí česká divadla některé budovy: Stavovské divadlo v Praze, Zemské v Brně apod. Byla zavedena přísná cenzura, mnoho starších
i nových her bylo zakázáno. Přesto divadla pokračovalav práci až do září 1944, kdy byl zakázán provoz většiny divadel.

3.Drama po roce 1945

2. světová válka narušila plynulý vývoj dramatické tvorby, uznávaní dramatičtí tvůrci už nežijí /Čapek, Vančura/, nebo se dramatu nevěnují /Šrámek, Langer/, Voskovec a Werich se pod vlivem politického vývoje rozcházejí, E.F. Burian se dostal do tvůrčí krize.V divadle nastupuje většinou nová generace.

V prvních letech po válce a po únorových událostech dochází k rozvoji realistického dramatu o válce, revoluci a budovatelských snahách - např.:

Vašek Káňa: Parta brusiče Karhana
Vojtěch Cach: Duchcovský viadukt
Miloslav Stehlík: Vesnice Mladá

V uvedeném období ovládl i dramatickou tvorbu schématismus, pohled na člověka byl zjednodušen, hrdina byl automaticky nositelem kladných vlastností, protivník naopak byl mravně záporný.

S úspěchem se v tomto období setkala poetická pohádka Jana Drdy Hrátky s čertem.

Teprve v polovině 50. let došlo v dramatické tvorbě k posunu. Pozornost se obracela k intelektuálům a jejich vnitřním charakterovým hodnotám - např.:

Milan Jariš

Inteligenti

• tato hra vznikla ve dvojí verzi - z roku 1955 a 1956. V první verzi jde o konflikt lékařky, která si má zvolit mezi pracovní povinností /účast na důležitém výzkumu/
  a manželem, emigrantem, který ji láká k útěku za hranice. Vyústění je tragické –
  v bezvýchodném stresu volí hrdinka sebevraždu, ale zároveň usmrcuje i manžela.
• V druhé verzi je struktura konfliktu změněna. Z lékařčina manžela se stal nevinně odsouzený komunista, jehož čistý štít hájí právě jeho manželka. Hrdinka je nakonec okolnostmi uštvána k smrti. Rehabilitovaný manžel se vrací pozdě.

Od druhé poloviny 50. let drama odchází od konfliktů v pracovním prostředí a dostává se blíže k člověku, ke smyslu jeho života. Jeho nalezení se často odehrává na základě dialogu příslušníků různých generací, mluví se proto o tzv. generačním dramatu - např.: Vratislav Blažek: Příliš štědrý večer, v němž si vyjasňují pojem cti ženich a nastávající tchán.

Také Hrubínovy hry Srpnová neděle /1958/ a Křišťálová noc/1961/ znamenaly průlom schématismu a otevření nových možností dramatu. Tato dramata přesouvají konflikt do nitra lidského charakteru. Jádrem se stává kritika izolace, samoty, k níž odsuzují člověka přežitky a sobectví.

V tomto období začíná úspěšně tvořit Pavel Kohout. Zajímavá je jeho hra z cirkusového prostředí, August August, august. Jeho hry byly inscenovány i v cizině, jeho adaptace povídky Leonida N. Andrejeva Rozum /pod názvem Ubohý vrah/ byla první českou hrou uvedenou na Broadwayi.

Výrazně se do poválečné dramatické tvorby zapsal Oldřich Daněk, a to nejen jako autor, ale i režisér a dramaturg, filmový a televizní scénárista. Často využívá historických námětů, ale ve skutečnosti jeho hry vypovídají o současném člověku, o jeho mravní odpovědnosti.

Např. hry:

Dva na koni, jeden na oslu

• tři středověcí rytíři hledají spravedlivého, za kterého by mohli bojovat - je zde nastolena otázka morálky

Vévodkyně valdštejnských vojsk

• zamýšlí se nad postojem lidí k válce, zda mohou a chtějí změnit to, co se zdá být nezvratné

Zpráva o chirurgii z města N.

• zabývá se etikou lékaře.

Milan Kundera upoutal svou hrou Majitelé klíčů. Dramatická situace rozhodování během jediné hodiny v době stanného práva vede mladého architekta Jiřího Nečase, aby se zařadil buď mezi „majitele klíčů“, tj. přizpůsobivé, nebo trval na své pravdě i za cenu ztráty života.

Hry Josefa Topola se vyznačují obrazností, řešením základních otázek života - otázky viny
a smrti jako jediné absolutní jistoty života. /Konec masopustu, Hlasy ptáků, Kočka na kolejích/.

Absurdními dramaty vynikl Václav Havel /nar. 1936/.

Už v 60. letech dosáhla jeho dramata světové proslulosti. Brzy po sovětské invazi bylo Havlovo dílo zakázáno. Václav Havel se aktivně spolupodílel na vytváření české samizdatové literární kultury: řídil a pomáhal vydávat samizdatové literární edice a mj. například redigoval řadu literárních a filozofických sborníků.

Václav Havel se stal hlavním iniciátorem hnutí za lidská práva Charta 77. Za svou činnost
v oblasti lidských práv byl pronásledován a vězněn. Jeho hry jsou v první řadě karikaturou totalitního jazyka. Hlavní postavy mají na vybranou - buď se chovat přirozeně a mluvit normální, lidskou řečí a být zničeni, nebo se v odlidštěné společnosti adaptovat a vybudovat si kariéru - za cenu ztráty osobní totožnosti.

Toto dilema dokumentuje v Havlově hře Zahradní slavnost příběh mladého Hugo Pludka. Rodiče s ním mají starosti, nevědí, jestli se v životě uplatní. Otec Pludek chce Huga představit vysoce postavenému příteli, a tak zajistit jeho budoucnost. Přítel však nikdy
k Pludkům nepřijde, takže Hugovi nezbývá, než aby do „veřejného života“ vstoupil sám. Odebere se na zahradní slavnost byrokratického Likvidačního úřadu. Všichni se tam dorozumívají zvláštní „funkcionářskou“ řečí /samé fráze/. Hugo si tento jazyk brzy osvojí.
Má pro něj talent a brzy v něm přetrumfne všechny totalitní funkcionáře. Díky těmto svým neobyčejným schopnostem je jmenován do závratně vysokých úřednicko-politických funkcí. Přichází tím ovšem o osobní identitu. Jeho individuální charakterové vlastnosti jsou vymazány. Když v závěru hry navštíví svoje rodiče, otec a matka jej nepoznávají.

Řeč je nástrojem boje o mocenské pozice i v Havlově hře Vyrozumění, na jejímž začátku se celkem rozumný a tolerantní ředitel Gross dozví, že do jeho úřadu je bez jeho vědomí zaváděn nový „vědecký“ syntetický jazyk „ptydepe“, který má umožnit přesné úřednické vyjadřování. Neobyčejně složitý jazyk /nikdo se ho nedokáže pořádně naučit/ je zde bezpochyby metaforou marxleninské ideologie.

Své první hry psal Václav Havel v době, kdy pracoval v pražském divadle Na zábradlí a byl
v přímém styku s publikem. Brzy po sovětské invazi přišel o možnost pracovat v divadle
a dramata musel psát bez kontaktu s publikem. Jeho hry ze 70. let byly vydány
v nakladatelství 68 Publishers v Torontu. /Spiklenci, Žebrácká opera, Horský hotel, Audience, Vernisáž/. Poslední dvě jmenované hry patří mezi autorova nejlepší díla. Původně je psal pouze pro své přátele, ale zaznamenaly obrovský úspěch ve více než 11 zemích. Staly se nejhranějšími Havlovými hrami.

Audience

• do této hry zahrnul své vlastní zkušenosti z doby, kdy pracoval jako dělník
  v trutnovském pivovaru. Hrdinou hry je zakázaný spisovatel Vaněk, který pracuje
  v pivovaru jako „přikulovač sudů“. Jeho nadřízený Sládek ho pozve do své kanceláře k rozhovoru. Jedná s ním přátelsky, spisovatel se však cítí nesvůj. Je vytržen ze svého prostředí, dělnickým zvykům /pití piva/ přivyká jen s obtížemi, kromě toho neví, jestli na něj jeho nadřízený nechystá nějaký podraz. Sládek mu dá zvláštní návrh - přesvědčuje ho, aby sám na sebe psal hlášení tajné policii. Vaněk odmítne, přesto že mu Sládek za to nabízí „ teplé místo ve skladu“. Ve hře jde mimo jiné o kritiku pokrytectví.

Vernisáž

• na návštěvu do úspěšné středostavovské rodiny přichází disidentský spisovatel Bedřich. Manželé Michal a Věra chtějí na něj udělat dojem - provázejí ho svým bytem /snobsky zařízeným/, nadšeně mu vykládají o způsobu svého života - Bedřich se nudí, chce z návštěvy odejít, manželé propadnou hysterickému záchvatu. V tom okamžiku si divák uvědomuje, jak prázdný je jejich život, založený pouze na majetku, nikoli citu.

Silně ovlivněna vězeňskou zkušeností byla hra

Largo desolato

• hlavním hrdinou je filozof Leopold Kopřiva, který je pod tlakem policejního pronásledování mentálně zcela rozložen. Je schopen pouze sedět v obývacím pokoji a naslouchat, zda se na něho chystá policie. Policie přichází až ve druhé polovině hry a chce na něm, aby podepsal dokument, v němž by se zřekl své minulosti . Pak nebude muset do vězení. On se rozmýšlí, později mu policisté oznámí, že jeho podpis už není třeba, že se jeho identita rozpadla i bez dodatečného policejního nátlaku.

Hravé rysy vnášely do divadelní tvorby 60. let kabaretně koncipované „hry se zpěvy“ Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v divadle Semafor. Toto divadlo získalo v 60. letech velkou popularitu. 70. a 80. léta jsou i v dramatu poznamenána „normalizací“. Mnoho autorů nesmí publikovat, někteří jsou vězněni, jiní odcházejí do emigrace.

Masový vliv měla v oblasti dramatické tvorby Československá televize, jejíž politiku určoval od 70. let její ředitel Jan Zelenka. S výjimkou některých hodnotnějších her /Jiří Hubač - Ikarův pád/ se uvádělo množství seriálů, které upoutávaly pozornost mnoha diváků. Nejúspěšnějším tvůrcem televizních seriálů byl Jaroslav Dietl /1929-1985/, který přes poplatnost socialistickým tendencím zaujal především mistrnými dialogy./Tři chlapi v chalupě, Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města.../

Přitažlivější repertoár než velká divadla si udržovala divadla malých forem a různá neprofesionální, popř. poloprofesionální divadla - např. Studio Ypsilon, HA-divadlo, Divadlo Járy Cimrmana, u jehož zrodu stáli Jiří Štěpánek, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a Karel Velebný. Z autorských osobností si pozornost zaslouží výše jmenovaní, Bolek Polívka, Miroslav Horníček, Miloslav Šimek, Jiří Krampol aj.

Dnes divadelní tvorba prožívá rozporuplné období. Na jedné straně svoboda projevu umožňuje nebývalý rozkvět, na druhé straně se však české divadlo a film dostávají do finančních potíží.

Tisknout