webzdarma.cz

Poezie a drama 2.poloviny 20.století

Poezie 2.poloviny 20.století

  • poezie reaguje nejrychleji na události roku l945
  • všichni básníci, které známe z meziválečného období, vyjadřují své pocity a zážitky - mnozí ještě reagují na válečné události, mnozí reagují na události roku l945 /Květnové povstání, osvobození/ .

Básnická generace meziválečná:

  • Vítězslav Nezval
  • František Halas /sb. Barikáda /
  • Vladimír Holan / sb. Rudoarmějci/
  • Vilém Závada / sb. Povstání z mrtvých/
  • František Hrubín

V letech l945 - l948 působila řada výrazných skupin:

l. Skupina 42

  • existovala v letech l942 - l948, sdružovala literáty, teoretiky umění, výtvarníky. Její členové se nechávali inspirovat především městskou civilizací, chtěli učinit moderní umění součástí moderního světa a civilizaci součástí moderního umění. Významnými představiteli byli básníci: Jiří Kolář, Josef Kainar, Ivan Blatný, Jiřina Hauková...

Jiří Kolář / nar. l9l4 - 2002/

  • básník a výtvarník
  • od konce 60.let se plně věnoval výtvarnému umění a dosáhl v tomto oboru světové proslulosti
  • v 50. letech byl vězněn za autorství sbírky Prométheova játra
  • v 70. letech patřil v Československu k zakázaným umělcům
  • česká exilová nakladatelství na Západě vydala dva Kolářovy básnické deníky z konce 40. a zač.50.let Očitý svědek a Prométheova játra

Očitý svědek

  • „deník z roku 1949“
  • obsahuje chronologicky seřazené literární poznámky, úvahy, verše z druhého roku vlády komunismu v Československu
  • kniha obsahuje i miniaturní úvahy na umělecká a politologická témata, záznam snů, nejrůznější dokumenty doby (např. záznam o tom, jak umíral F.Halas)
  • chce vydat svědectví o obyčejném životě

Prométheova játra

  • „deník z roku 1950“
  • o něco silněji vystupuje do popředí politická tématika
  • větší prostor zaujímají Kolářovy básnické experimenty
  • toto dílo obsahuje převážně tzv. „nalezenou poezii“ – příběhy, motivy a témata, která si autor nevymyslel, ale převzal je ze skutečnosti – námětem je často násilí moderních totalitních režimů - Kolář se hrozí násilí, ať ho páchají nacisté či komunisté

Kolář ovlivnil řadu nejvýznamnějších současných českých spisovatelů – léta se pravidelně scházel se skupiou umělců v pražské kavárně Slavii, kde byl tzv. Kolářův stůl, měl velký vliv třeba na Bohumila Hrabala.

Josef Kainar / 1917-1971/

  • básník,textař, skladatel tanečních písní, člen skupiny 42
  • pocházel z Přerova na Moravě, jeho studium na FF UK v Praze přerušilo uzavření VŠ v roce 1939
  • za války vystřídal řadu zaměstnání
  • po roce 1945 se věnoval převážně literatuře
  • usiloval o pravdivé vidění všední skutečnosti lidského života
  • častý je hořce ironický vztah k člověku i k životu

Básnické sbírky:

40. léta:

Příběhy a menší básně /l940/
Nové mýty /1946/
Osudy /1947/

  • pro tyto sbírky je charakteristický pocit tragické osudovosti

50.léta:

Veliká láska /1950/
Český sen /1953/

  • po roce 1948 se Kainarova poezie ubírá - pod vlivem dobových událostí v jednom proudu s oslavnou poezií socialismu

60.léta

Člověka hořce mám rád /1959/
Lazar a píseň /1960/
Moje blues /1966/
- obhajuje lásku, život, některé texty zhudebněny – např. Stříhali dohola malého chlapečka (V. Mišík)

  • ve sbírkách ze 60. let se projevuje skepse i společenská kritika.

2. Skupina Ohnice

  • navazovala na program ortenovské poezie. V jejím čele stál Kamil Bednář, dalšími členy byli: Josef Hiršal, Ivan Diviš.

Kamil Bednář /1912-1972/

  • po nedokončených studiích práv a filozofie pracoval jako nakladatelský
  • později se věnoval pouze literatuře
  • začal tvořit už před válkou.

Básnické sbírky:

Rok/1939/- protestovala proti brutálnímu zásahu nacistů proti vysokoškolákům 28.října 1939

40. léta:

Praha pod křídly války /1945/
Paměť bojovníků /1947/

  • tyto sbírky reagují na konec války

60.a70.léta:

Jezdci v topolech /1961/
Střepiny, o které jsem se nepořezal /1969/

3. Skupina kolem časopisu Květen

  • autoři: Jiří Šotola, Karel Šiktanc, Miroslav Florian, Miroslav Holub

Miroslav Holub (*1923, Plzeň)

  • maturoval v roce 1943 na plzeňském klasickém gymnáziu
  • pak pracoval jako pomocný dělník na dráze, po válce studoval medicínu v Praze
  • později působil jako vědecký pracovník v oblasti medicíny – jako vědec i básník navštívil mnohé evropské země a také USA
  • své první básně uveřejňoval v časopisech (Květen, Literární noviny)

Tvorba: Básnické sbírky:

Denní služba – poezie všedního dne – snaha zachytit běžné události
Kam teče krev – básně z lékařského prostředí
Achilles a želva
Jdi a otevři dveře

V době jeho pobytu v Americe vznikla sbírka reportáží a esejů Anděl na kolečkách, velmi zajímavá je kniha Žít v New Yorku – zážitky autora z pobytu v USA.

4. Skupina Host do domu

  • působila v Brně

Jan Skácel (1922-1989)

Prvotina: Kolik příležitostí má růže- velký čtenářský ohlas, svědčila o nesporném talentu autora

Co zbylo z anděla, Smuténka, Metličky - básnické sbírky

povídkový soubor Jedenáctý bílý kůň – ukázka: Malá recenze na stát

  • Není to recenze na stát, ve kterém žiji, to bych si netroufal. Jako většina českých žurnalistů dokázal bych nanejvýš zrecenzovat USA, protože jsem tam nikdy nebyl. Mám na mysli Nepál. Velmi se kořím nepálské vládě a miluji ji. Je mi sympatická. Nadchla mě, protože nedávno vydala zákaz horolezeckého výstupu na horu Mache Puchare, vysokou přes 7 000 metrů. Udělala to z překrásného důvodu, aby si alespoň jeden z himálajských velikánů uchoval své věčné tajemství a zůstal nepřemožen. A učinila tak právě včas. Před sedmi lety pokusila se o ten kopec britská expedice, ale třicet metrů před cílem se musela naštěstí vzdát. I to je mi sympatické. Vždycky jsem to v životě vzdával třicet mětrů předem. Je to tak jistější. Dál už o nic nejde a je to nuda. Co potom? Už nic nezbývá, už vůbec nic. A proč někoho nebo něco porážet. Koupil jsem si nový klobouk, abych jej mohl okázale smekat před nepálským státem. Jeho vláda zná cenu tajemství. Dokázala, že na zeměkouli zůstane místo nekonečného ticha, čtvereční kilometr sněhu, do kterého se nikdy neotisknou lidské šlépěje.

Mladší generace

Zejména mladí si oblíbili tvorbu Václava Hraběte.

Václav Hrabě (1940-1965)

  • v době své smrti (otrava svítiplynem) byl jako básník známý pouze čtenářům několika časopisů, zejména Čs. vojáka a Tváře a také návštěvníkům poetické vinárny Viola - o skutečném rozsahu jeho díla vědělo tehdy jen pár jeho přátel
  • pro spolužáky z Vysoké školy pedagogické byl obyčejným, nenápadným klukem, který nacházel zábavu v muzice a v jazzu - za studií hrával po klubech – v Redutě, Olympiku - většinou s kapelou Dixie 24
  • jeho básně začaly v opisech kolovat Prahou až po jeho smrti
  • největší ohlas však zaznamenaly v době „normalizace“ - funkcionáře Svazu spisovatelů jeho verše dráždily, patrně proto, že byl ovlivněn tvorbou amerických beatníků – pár měsíců před svou smrtí se v Praze setkal s Allenem Ginsbergem a byl jím nadšen
  • nejvíce jeho verše zaujaly dospívající čtenáře - Hrabětova poezie jim byla blízká, vycházela z podobných pocitů, jaké prožívali, některé texty zhudebněné folkovými zpěváky zlidověly ( Vladimír Mišík: Láska je jako večernice)

V roce 1990 vyšla sbírka Blues pro bláznivou holku, téměř úplný soubor autorova díla. Na poezii nezvykle vysoký náklad 32 000 výtisků byl velmi rychle rozebrán. I dnešní dospívající generaci mají verše co říci. Václav Hrabě je rovněž autorem jedné povídky Horečka.

Jedním z dalších nejznámějších básníků (zejména zásluhou zhudebnění tvorby) byl

Karel Kryl (1944-1994)

  • v druhé polovině 60.let začaly být známé jeho protestsongy ( Klaun a král)
  • po sovětké invazi proslula Krylova píseň „Bratříčku, zavírej vrátka“, v níž autor staví proti sobě násilí okupace, převahu cizích vojsk, která měla ovlivnit osud národa na desetiletí a pocity mladíka a jeho malého, bezbranného bratra
  • Kryl uváděl vojenské násilí a dětskou bezbrannost do kontrastu i v jiných svých písních

Se slzou na víčku
hledíme na sebe,
buď se mnou, bratříčku,
bojím se o tebe
na cestách klikatých
bratříčku v polobotkách …

Nauč se písničku,
není tak složitá,
opři se, bratříčku,
cesta je rozbitá,
budeme klopýtat,
zpátky už nemůžeme.

Píseň Bratříčku, zavírej vrátka vyšla na stejnojmenné dlouhohrající desce v roce 1968. V rozhlasovém pořadu Dvanáct na houpačce se na mnoho týdnů stala hitem bez konkurence a když ji redaktoři tohoto hudebního pořadu odmítli z pořadu vyřadit, vedlo to k zákazu jejich hitparády.

  • od podzimu 1969 žil Karel Kryl v Mnichově, kde pracoval pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa.
  • na Západě vydal několik dalších dlouhohrajících desek : Rakovina, Maškary, Karavana mraků, Plaváček, Vůně
  • v zahraničí vycházely rovněž jeho sbírky básní, např. v Torontu Z mého plíživota

Dalším velmi oblíbeným básníkem je

Jiří Žáček (* 1945)

  • vyrůstal ve Strakonicích, absolvoval SPŠ stavební ve Volyni a stavební fakultu ČVUT
  • je básníkem s výjimečným smyslem pro humor
  • přispěl k návratu fantazie a radosti do básnícké tvorby
  • píše rovněž verše pro děti (texty k omalovánkám) – sb. Aprílová škola, Kdopak by se množin bál, Kdo si se mnou bude hrát?
  • překládá poezii
  • pro dospělé: Anonymní múza, Mezi řečí, Okurková sezóna

Ukázka: sb. Mezi řečí – verše, v nichž si všímá uspěchaného života – např. o ženě, která potká svého bývalého přítele a nemá čas s ním zajít na skleničku

„Bejvalej miláčku, nemám čas na závratě,
mám jiný starosti, pospíchám do jeslí,
pak domů, vařit, prát, mám toho vrchovatě,
dej k ledu vzpomínky, nač si je kazit slovy,
slova je promění v románky pokleslý…
Ahoj! – a zmizela ve frontě k řezníkovi.“

Anonymní múza: Popěvek o ranní vzájemnosti

6:00
… dobíhám na ranní autobus,
čtyřtaktní rakev,
žádám slevu
za dnešní jitro bez úsměvu.

Pod žebry cítím lokty něčí,
v sevření davu obrůstám
dědičnou srstí pračlověčí.

A všichni, kdo si utrhli
tak časně od úst cumel spánku,
zívají svorně do červánků.

Pískám si tiše malý ranní
popěvek o tom neznámém
prsu, jenž dýchá pod mou dlaní…

Jediným básníkem vyznamenaným Nobelovou cenou za literaturu byl

Jaroslav Seifert (1901-1986)

  • byl posledním příslušníkem generace velkých českých básníků, kteří vstoupili do literatury začátkem 20.let
  • narodil se v Praze na Žižkově, středoškolské vzdělání nedokončil, stal se novinářem, od roku 1949 byl spisovatelem z povolání
  • jeho první sbírky vznikly ve 20.letech a patřily do tzv. „proletářské poezie“ – Město v slzách, Samá láska
  • ve 30. letech stál společně s Karlem Teigem a Nezvalem u zrodu poetismu : Na vlnách TSF, Slavík zpívá špatně, Poštovní holub – hravé, zábavné, ironické verše
  • roku 1929 Seifert společně s dalšími českými komunistickými spisovateli protestoval proti stalinizaci (bolševizaci) KSČ pod vedením K. Gottwalda, byl z KSČ vyloučen a tím jeho komunistické období skončilo
  • ve 30.letech psal lyrickou poezii, především milostnou – sbírky Jablko z klína, Ruce Venušiny, také opěvoval krásu Prahy a české krajiny a zamýšlel se nad kritickou situací českého národa
  • na smrt T.G. Masaryka reagoval sbírkou Osm dní, na mnichovskou zradu sbírkou Zhasněte světla
  • za nacistické okupace napsal Seifert sbírku Vějíř Boženy Němcové a sbírku Přilba hlíny, kterou reagoval na osvobození
  • v 50.letech se vrací k námětům z české kulturní historie a Prahy - básnická skladba Píseň o Viktorce byla oficiální kritikou odmítnuta
  • roku 1954 vydal slavnou sbírku Maminka, v níž se ve vzpomínkách vrací do svého dětství
  • v šedesátých letech, po dlouhé těžké nemoci, mění svůj básnický styl – vzdává se rýmu, metaforičnosti, melodičnosti – například v zakazovaných sbírkách Morový sloup a Deštník z Piccadilly ( i v době zákazu byly tyto verše předčítány v klatovském HIFI klubu – zásluhou manželů Kosových, kteří Seiferta osobně poznali)
  • v letech 1969-1970 byl Jaroslav Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů, a když byla tato organizace začátkem normalizace rozpuštěna, stal se zakázaným autorem -zákaz však byl výběrový (tiskem nesmělo vyjít jeho nejnovější dílo, přestože bylo zcela nepolitické, jeho klasické sbírky dále vycházely a nezmizel ani ze školních učebnic - bývalý režim předstíral, že se této významné osobnosti zákaz publikační činnosti netýká, stejně tak se úřady snažily utajit, že Seifert patří mezi signatáře Charty 77)
  • reprezentativním průřezem Seifertovy tvorby byla Knížka polibků, vydaná v Curychu krátce poté, co autor obdržel Nobelovu cenu (1984)
  • v zahraničí vyšly rovněž básníkovy paměti Všecky krásy světa. V Praze vyšly v roce 1982, avšak text byl narušen řadou cenzurních škrtů.

Drama po roce 1945

2. světová válka narušila plynulý vývoj dramatické tvorby, uznávaní dramatičtí tvůrci už nežijí /Čapek, Vančura/, nebo se dramatu nevěnují /Šrámek, Langer/, Voskovec a Werich se pod vlivem politického vývoje rozcházejí, E.F. Burian se dostal do tvůrčí krize.V divadle nastupuje většinou nová generace.

V prvních letech po válce a po únorových událostech dochází k rozvoji realistického dramatu o válce, revoluci a budovatelských snahách - např.: Vašek Káňa: Parta brusiče Karhana,Vojtěch Cach: Duchcovský viadukt, Miloslav Stehlík: Vesnice Mladá.

V uvedeném období ovládl i dramatickou tvorbu schématismus, pohled na člověka byl zjednodušen, hrdina byl automaticky nositelem kladných vlastností, protivník naopak byl mravně záporný. S úspěchem se v tomto období setkala poetická pohádka Jana Drdy Hrátky s čertem.

Teprve v polovině 50. let došlo v dramatické tvorbě k posunu. Pozornost se obracela k intelektuálům a jejich vnitřním charakterovým hodnotám - např.: Milan Jariš: Inteligenti - tato hra vznikla ve dvojí verzi - z roku 1955 a 1956.

  • V první verzi jde o konflikt lékařky, která si má zvolit mezi pracovní povinností /účast na důležitém výzkumu/ a manželem, emigrantem, který ji láká k útěku za hranice. Vyústění je tragické – v bezvýchodném stresu volí hrdinka sebevraždu, ale zároveň usmrcuje i manžela .
  • V druhé verzi je struktura konfliktu změněna. Z lékařčina manžela se stal nevinně odsouzený komunista, jehož čistý štít hájí právě jeho manželka. Hrdinka je nakonec okolnostmi uštvána k smrti. Rehabilitovaný manžel se vrací pozdě.

Od druhé poloviny 50. let drama odchází od konfliktů v pracovním prostředí a dostává se blíže k člověku, ke smyslu jeho života. Jeho nalezení se často odehrává na základě dialogu příslušníků různých generací, mluví se proto o tzv. generačním dramatu - např.: Vratislav Blažek: Příliš štědrý večer, v němž si vyjasňují pojem cti ženicha nastávající tchán. Také Hrubínovy hry Srpnová neděle /1958/ a Křišťálová noc/1961/ znamenaly průlom schématismu a otevření nových možností dramatu. Tato dramata přesouvají konflikt do nitra lidského charakteru. Jádrem se stává kritika izolace, samoty, k níž odsuzují člověka přežitky a sobectví.

V tomto období začíná úspěšně tvořit Pavel Kohout. Zajímavá je jeho hra z cirkusového prostředí, August August, august. Jeho hry byly inscenovány i v cizině, jeho adaptace povídky Leonida N. Andrejeva Rozum /pod názvem Ubohý vrah/ byla první českou hrou uvedenou na Broadwayi.

Výrazně se do poválečné dramatické tvorby zapsal Oldřich Daněk, a to nejen jako autor, ale i režisér a dramaturg, filmový a televizní scénárista. Často využívá historických námětů, ale ve skutečnosti jeho hry vypovídají o současném člověku, o jeho mravní odpovědnosti.

  • Např. hry: Dva na koni, jeden na oslu - tři středověcí rytíři hledají spravedlivého, za kterého by mohli bojovat - je zde nastolena otázka morálky.
  • Vévodkyně valdštejnských vojsk - zamýšlí se nad postojem lidí k válce, zda mohou a chtějí změnit to, co se zdá být nezvratné.
  • Zpráva o chirurgii z města N. - zabývá se etikou lékaře.

Milan Kundera upoutal svou hrou Majitelé klíčů. Dramatická situace rozhodování během jediné hodiny v době stanného práva vede mladého architekta Jiřího Nečase, aby se zařadil buď mezi „majitele klíčů“, tj. přizpůsobivé, nebo trval na své pravdě i za cenu ztráty života.

Hry Josefa Topola se vyznačují obrazností, řešením základních otázek života - otázky viny a smrti jako jediné absolutní jistoty života. /Konec masopustu, Hlasy ptáků, Kočka na kolejích/.

Absurdními dramaty vynikl

Václav Havel /nar. 1936/.

Už v 60. letech dosáhla jeho dramata světové proslulosti. Brzy po sovětské invazi bylo Havlovo dílo zakázáno. Václav Havel se aktivně spolupodílel na vytváření české samizdatové literární kultury: řídil a pomáhal vydávat samizdatové literární edice a mj. například redigoval řadu literárních a filozofických sborníků.

Václav Havel se stal hlavním iniciátorem hnutí za lidská práva Charta 77. Za svou činnost v oblasti lidských práv byl pronásledován a vězněn.

Jeho hry jsou v první řadě karikaturou totalitního jazyka. Hlavní postavy mají na vybranou - buď se chovat přirozeně a mluvit normální, lidskou řečí a být zničeni, nebo se v odlidštěné společnosti adaptovat a vybudovat si kariéru - za cenu ztráty osobní totožnosti.

Toto dilema dokumentuje v Havlově hře Zahradní slavnost příběh mladého Hugo Pludka. Rodiče s ním mají starosti, nevědí, jestli se v životě uplatní. Otec Pludek chce Huga představit vysoce postavenému příteli, a tak zajistit jeho budoucnost. Přítel však nikdy k Pludkům nepřijde, takže Hugovi nezbývá, než aby do „veřejného života“ vstoupil sám. Odebere se na zahradní slavnost byrokratického Likvidačního úřadu. Všichni se tam dorozumívají zvláštní „funkcionářskou“ řečí /samé fráze/. Hugo si tento jazyk brzy osvojí. Má pro něj talent a brzy v něm přetrumfne všechny totalitní funkcionáře. Díky těmto svým neobyčejným schopnostem je jmenován do závratně vysokých úřednicko-politických funkcí. Přichází tím ovšem o osobní identitu. Jeho individuální charakterové vlastnosti jsou vymazány. Když v závěru hry navštíví svoje rodiče, otec a matka jej nepoznávají.

Řeč je nástrojem boje o mocenské pozice i v Havlově hře Vyrozumění, na jejímž začátku se celkem rozumný a tolerantní ředitel Gross dozví, že do jeho úřadu je bez jeho vědomí zaváděn nový „vědecký“ syntetický jazyk „ptydepe“, který má umožnit přesné úřednické vyjadřování. Neobyčejně složitý jazyk /nikdo se ho nedokáže pořádně naučit/ je zde bezpochyby metaforou marxleninské ideologie.

Své první hry psal Václav Havel v době, kdy pracoval v pražském divadle Na zábradlí a byl v přímém styku s publikem. Brzy po sovětské invazi přišel o možnost pracovat v divadle a dramata musel psát bez kontaktu s publikem. Jeho hry ze 70. let byly vydány v nakladatelství 68 Publishers v Torontu. /Spiklenci, Žebrácká opera, Horský hotel, Audience, Vernisáž/.

Poslední dvě jmenované hry patří mezi autorova nejlepší díla. Původně je psal pouze pro své přátele, ale zaznamenaly obrovský úspěch ve více než 11 zemích. Staly se nejhranějšími Havlovými hrami.

Audience

  • do této hry zahrnul své vlastní zkušenosti z doby, kdy pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru.Hrdinou hry je zakázaný spisovatel Vaněk, který pracuje v pivovaru jako „přikulovač sudů“. Jeho nadřízený Sládek ho pozve do své kanceláře k rozhovoru. Jedná s ním přátelsky, spisovatel se však cítí nesvůj. Je vytržen ze svého prostředí, dělnickým zvykům /pití piva/ přivyká jen s obtížemi, kromě toho neví, jestli na něj jeho nadřízený nechystá nějaký podraz. Sládek mu dá zvláštní návrh - přesvědčuje ho, aby sám na sebe psal hlášení tajné policii. Vaněk odmítne, přesto že mu Sládek za to nabízí „ teplé místo ve skladu“. Ve hře jde mimo jiné o kritiku pokrytectví.

Vernisáž

  • na návštěvu do úspěšné středostavovské rodiny přichází disidentský spisovatel Bedřich. Manželé Michal a Věra chtějí na něj udělat dojem - provázejí ho svým bytem /snobsky zařízeným/, nadšeně mu vykládají o způsobu svého života - Bedřich se nudí, chce z návštěvy odejít, manželé propadnou hysterickému záchvatu. V tom okamžiku si divák uvědomuje, jak prázdný je jejich život, založený pouze na majetku, nikoli citu.

Silně ovlivněna vězeňskou zkušeností byla hra

Largo desolato

  • hlavním hrdinou je filozof Leopold Kopřiva, který je pod tlakem policejního pronásledování mentálně zcela rozložen. Je schopen pouze sedět v obývacím pokoji a naslouchat, zda se na něho chystá policie. Policie přichází až ve druhé polovině hry a chce na něm, aby podepsal dokument, v němž by se zřekl své minulosti . Pak nebude muset do vězení. On se rozmýšlí, později mu policisté oznámí, že jeho podpis už není třeba, že se jeho identita rozpadla i bez dodatečného policejního nátlaku.

Hravé rysy vnášely do divadelní tvorby 60. let kabaretně koncipované „hry se zpěvy“ Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v divadle Semafor. Toto divadlo získalo v 60. letech velkou popularitu. 70. a 80. léta jsou i v dramatu poznamenána „normalizací“. Mnoho autorů nesmí publikovat, někteří jsou vězněni, jiní odcházejí do emigrace.

Masový vliv měla v oblasti dramatické tvorby Československá televize, jejíž politiku určoval od 70. let její ředitel Jan Zelenka. S výjimkou některých hodnotnějších her /Jiří Hubač - Ikarův pád/ se uvádělo množství seriálů, které upoutávaly pozornost mnoha diváků. Nejúspěšnějším tvůrcem televizních seriálů byl Jaroslav Dietl/1929-1985/, který přes poplatnost socialistickým tendencím zaujal především mistrnými dialogy. /Tři chlapi v chalupě, Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města.../

Přitažlivější repertoár než velká divadla si udržovala divadla malých forem a různá neprofesionální, popř. poloprofesionální divadla - např. Studio Ypsilon, HA-divadlo, Divadlo Járy Cimrmana, u jehož zrodu stáli Jiří Štěpánek, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a Karel Velebný.

Z autorských osobností si pozornost zaslouží výše jmenovaní, Bolek Polívka, Miroslav Horníček, Miloslav Šimek, Jiří Krampol aj.

Dnes divadelní tvorba prožívá rozporuplné období. Na jedné straně svoboda projevu umožňuje nebývalý rozkvět, na druhé straně se však české divadlo a film dostávají do finančních potíží.

Tisknout

Vtípek

Student vypráví při literatuře: „ Za pomoci princezny, s kterou měl poměr, se mu podařilo uprchnout.“ Ze třídy se ozve: „Jaký poměr?“ Kdosi odpoví: „Slučovací.“

Věděli jste?

image – převažuje anglický způsob psaní, používá se v rodě ženském /nová image/, mužském /nový image, ojediněle i středním /nové image politické strany/, lze skloňovat /image, imagi,imagem,imagí/, častěji však zůstává nesklonné


stredoskolskaliteratura.kvalitne.cz | o webu

TOPlist