Národní obrození  /70. léta 18. století - 1848/

Ve druhé polovině 18. století dochází k velkému úpadku česky psané literatury. Nevycházely  žádné náročnější knihy psané českým jazykem a ubývalo i českých knih určených širšímu okruhu čtenářů. Tato situace se nutně projevila i v jazykové kultuře - čeština ustrnula a ochudila se, protože mnohá slova z náročnější starší literatury vyšla z užívání a pro nové pojmy se nedostávalo nových slov. Na druhé straně se však objevují filologové - často amatéři, neznající dostatečně český jazyk - kteří chtěli „očistit“ češtinu od cizích slov. Tito tzv. „brusiči“ nebo „ puristé“ vytvářeli novotvary - např. „ředlnosta“ místo generál, „vyjmecín“ místo invalida, „jezlín“ místo talíř, „letodník“ nebo „rokodník“ místo kalendář,“Nočena“ místo Luna ... Tato slova se však v českém jazyce neuchytila.

Za těchto okolností se zdálo, že je česky psaná literatura odsouzena k zániku. Od poloviny 70. let 18. století však dochází k obratu. V této době začíná být opět psána novočeská poezie, próza a znovu se objevuje i české drama. Dokonce i vědecká tvorba  opouští latinu, která se rozšířila v době pobělohorské a němčinu, kterou se psalo ještě v počátcích obrození. V minulém století bylo národní obrození pokládáno za jakýsi zázrak. Bylo charakterizováno jako „národní vzkříšení“ a obrozeneckým pracovníkům se říkalo „křisitelé“ nebo „buditelé“.

Podmínky pro národní obrození byly vytvořeny rozpadem feudalismu . U nás tyto podmínky nastaly v době vlády Josefa II. /1780-1790/. Tento panovník zavedl některé reformy, jejichž cílem bylo odstranit překážky stavějící se do cesty utváření kapitalistických vztahů. 1781 zrušil nevolnictví /umožnil odchod lidí z venkova do měst, kde bylo třeba pracovních sil, a to znamenalo rozšiřování českého jazyka ve městech / a vydal rovněž toleranční patent, kterým připustil evangelické náboženství / tím odstranil důvod, pro který utíkaly pracovní síly do zahraničí a umožnil rovněž příchod řemeslníků z nekatolických zemí/.

Po smrti Josefa II. sice nastává období reakce, ale vývoj se již nedal zastavit. V monarchii měla privilegované postavení německá buržoazie /tomu napomohla i germanizace ve školství/, ale česká buržoazie bojovala za podpory venkovského lidu za českou literaturu a českou kulturu.

Národní obrození můžeme dělit do tří fází:

• I.etapa  - 70. léta 18. století - počátek 19. století
• II. etapa  - počátek 19. století - 20. léta 19. století
• III. etapa - 20. léta 19. století - polovina 19. století
  

I. etapa

1. Jazykověda

V tomto období  sehrála hlavní úlohu jazykověda. Podnětem k jejímu rozvoji bylo neustálé  šíření němčiny, podporované Josefem II. , který chtěl vytvořit jedinou říši s jediným „živým“ správním jazykem, a rovněž snaha vzdělávat lid v duchu osvícenských myšlenek. Rostoucí národní uvědomění signalizovalo vydání několika tzv. obran českého  jazyka , např. Balbínovy Obrany jazyka českého / kniha však byla zabavena/. Vzrůstal rovněž zájem o české mluvnice a slovníky.

Nejvýraznější osobností v oblasti jazykovědy byl v této etapě Josef Dobrovský.

Josef Dobrovský /1753-1829/

Narodil se v Uhrách /v Ďarmotech u Rábu/ jako syn dragounského strážmistra Doubravského, kterého tam z Čech zavedla služba; jméno Dobrovský vzniklo špatným zápisem do matriky.  Otec se brzy poté usadil jako penzista v Čechách. Záhy však zemřel a matka se provdala za Němce, takže se v rodině mluvilo německy. Česky se Dobrovský naučil až od spolužáků v době gymnaziálních studií v Německém /dnešním Havlíčkově/ Brodě a v Klatovech. Pak vystudoval v Praze filozofii a teologii a stal se vychovatelem v přední pražské šlechtické rodině hraběte Nostice, kde se seznámil s předními intelektuály.  Nějakou dobu pobýval i na Klatovsku v Chudenicích / o jeho životě vypráví kniha A.V.Šmilovského Za ranních červánků/. Později žil trvale v Praze jako soukromý učenec u svých šlechtických příznivců. Za vědeckými cíli podnikl několik cest, zejména do Švédska a Ruska. Zemřel v Brně na cestě z Vídně a tam je také pohřben.

Dobrovský zastával názor, že čeština není vhodným jazykem pro psaní naučné literatury, proto psal svá díla latinsky a německy.

Věřil však , že čeština se bude rozvíjet mezi lidem.

Tvorba:

Zevrubná mluvnice českého jazyka

• psána německy, popsal jazyk l6. století, stanovil nová mluvnická pravidla. 

Německo-český slovník

Mluvnice staroslověnštiny

• mylně ji pokládal za praslovanštinu, tj. za společný jazyk starých Slovanů
  

Dějiny českého jazyka a literatury

• touto knihou založil naši literární historii - poprvé přiblížil širším vrstvám bohatství starší české literatury - jeho periodizace platí v podstatě dodnes. Za vrchol našeho literárního vývoje pokládá dobu Veleslavínovu.

 Význam:  Zásadou Dobrovského bylo vždy jít k pramenům /ad fontes/, nedůvěřoval soudům převzatým z druhé ruky. Stal se zakladatelem nové spisovné jazykové normy, nového literárního dějepisu a zakladatelem slavistiky. Žil sice v ústraní, ale přesto shromažďoval kolem sebe soukromé zájemce o český jazyk a literaturu a dal jim vědecké základy /např. Palackému/.

2. Noviny

Pro široké čtenářské vrstvy bylo založeno nakladatelství Česká expedice/1790/ - založil je Václav Matěj Kramerius.

Václav Matěj Kramerius/1753-1808/

• Narodil se v Klatovech / Krameriova ulice, Krameriovo knihkupectví/ , povoláním byl právník. Byl jedním z nejvýznamnějších českých novinářů - redigoval Schönfeldské cís. král. poštovské noviny, později založil vlastní Pražské poštovské noviny, které vycházely přes třicet let. Ve své České  expedici vydával Kramerius staročeské spisy - např.: Mandevillův cestopis, Ezopovy bajky, Příhody Václava Vratislava z Mitrovic - ale i vlastní  úpravy  oblíbené lidové četby /o Bruncvíkovi, o Meluzíně.../ Jeho práce měly  veliký ohlas a důležité byly i proto, že psal dobrou  češtinou.

3. Divadlo

Mělo zvláště velký vliv na české obrození. Od roku  1738 bylo v Praze stálé divadlo v Kotcích a od roku 1783 velké divadlo Stavovské /dnes Tylovo/. Hrálo se však německy. Od poloviny 80. let se však těšily velké oblibě  české hry . Proto bylo zřízeno  roku 1786 na dnešním Václavském náměstí / tehdy Koňský trh/ dřevěné divadlo zvané Bouda.  Tam se pravidelně hrála česká představení. Po třech letech byla budova stržena, ale tehdy se už česky hrálo i na jiných místech a české divadlo se slibně rozvíjelo. Pražský repertoár se šířil i po venkově v loutkových hrách, které byly určeny dospělým.

Divadelní život organizoval Václav Thám.

Václav Thám /1765-asi1816/

• jeho životní osudy jsou známé z Jiráskova F.L.Věka. Thám byl původně policejní úředník, ale opustil toto povolání, aby se mohl plně věnovat literatuře a divadlu. Podařilo se mu seskupit skupinu spolupracovníků a s nimi vydal roku 1785 almanach Básně v řeči vázané, jímž chtěl dokázat, že je i čeština schopna pěstovat náročnou poezii, jakou četli čtenáři v německém jazyce.
• Napsal přes padesát divadelních her, mnohé z nich jsou však známé pouze podle názvu, např.: Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka, Dívčí boj u Prahy...

4. Začátky novočeské poezie

Důležitým počinem v české poezii bylo vydání Thámova almanachu. Dnešní čtenář by se asi nad touto poezií pousmál, ale tehdy měla velký význam. Sbírka chtěla seznámit čtenáře se starší českou poezií, ale přinášela rovněž překlady ze soudobé německé anakreontské lyriky a pár pokusů o původní českou tvorbu.
Anakreontika byla tehdy velice módní záležitostí - říkalo se tak lehké poezii podle  vzorů starořeckého básníka Anakreonta /2. pol. 6. st.př.n.l./ opěvující víno, zpěv, přátelství.

Antonín Jaroslav Puchmajer /1769-1820/

Pocházel z Týna nad Vltavou. Studoval v Praze teologii. Hlavní zásluhu na jeho „probuzení“ měl Š. Hněvkovský / viz dále/, který jej seznámil s Dobrovským. Dobrovský získal Puchmajera pro slavistiku a pro přízvučnou prozódii.Puchmajer působil na různých místech jako kněz - jádro svého díla vytvořil mimo Prahu. Věnoval se činnosti odborné - nejdůležitější prací v této oblasti byla mluvnice ruštiny /sepsaná německy/, Pravopis rusko-český a pomoc Dobrovskému při jeho slovníkářské činnosti.Puchmajer také napsal německy první mluvnici jazyka cikánského, k níž připojil  výklady o hantýrce, čili českém jazyce zlodějů /argotu/.

Jako pomůcku pro básníky složil Rýmovník aneb rýmový slovník.

Další oblastí byla činnost organizátorská - seskupil první novočeskou básnickou skupinu, jejíž skladby otiskl v pěti almanaších ; první dva se jmenovaly Sebrání básní a zpěvů, další tři Nové básně. Družinu tvořili básníci z Čech, Moravy i Slovenska. Proti anakreontice obohatili puchmajerovci naše básnictví o další druhy pěstované především evropským klasicismem - ódu, popisnou lyriku, bajku, burleskní baladu /tj. komickou baladu vysmívající se lidovým pověrám/, hrdinský i komický epos.

Sám Puchmajer vynikl jako skladatel ód. V Ódě na Jana Žižku - ač katolický kněz - obdivuje národního hrdinu.

Napsal rovněž Ódu na jazyk český.

Dodnes zaujmou Puchmajerovy bajky. Uvedl do české literatury některé bajky Lafontainovy a podle dobových zvyklostí umístil jejich děj do Čech.

Puchmajer usiloval o poezii, která by mohla proniknout i do vyšších společenských vrstev.

Šebestián Hněvkovský/1770 - 1847/

• přispíval do Puchmajerových almanachů, opíral se především o lidové vrstvy. Pěstoval anakreontiku a burleskní baladu vysmívající se pověrám. Největší ohlas však měla jeho  „směšnohrdinská“ báseň /tj. komický epos/ Děvín. Námětem této skladby je dívčí válka - komika skladby se zakládá na převrácení přirozeného pořádku, tj na tom, že ženy válčí a jimi zajatí muži jsou odsouzeni k domácím pracím.

V hradu byly jiné znamenité věci.
Zajatí zde reci v lebkách s fanfrnochy
musili jít k peci
rožně točit; ti tam sedět u punčochy;
jedni mect a pokolíbat,
druzí pozor dáti na slepice;
metku, třepky jejich líbat -
kdož se zpouzel, dán byl do truhlice.

Hněvkovský měl zvláštní smysl pro vtip, o čemž svědčí i jeho epigramy:

O Bendovi

Když se Benda dluží, praví: zaplať
vám to Bůh!
Aspoň věřitel ví, nakom vyhledávat
dluh.

Na T.T.

Oumrlých dobře jen se mluvit má,
Praví starožitné přísloví.
Kdo se potvé smrti natě pozeptá,
Naten způsob se nic nedoví.

II. etapa

1. Jazykověda

Zřetelný přelom v literárním vývoji nastává v polovině desátých let. Ve městech přibývalo českých lidí.

Zvětšovala se účast česky smýšlejících vzdělanců na kulturní tvorbě. V této době ustupuje klasicismus a prosazuje se romantismus /jeho první fázi, představované u nás 20. léty, říkáme preromantismus/. Klade důraz na citovou složku člověka, zdůrazňuje místo závislosti na antických vzorech národní specifičnost a objevuje krásu lidové  literární tvořivosti. Hlavním úkolem obrozenců bylo vypracování bohatého básnického i odborného jazyka. Vůdčí postavení v tomto procesu měl J. Jungmann.

Josef Jungmann/1773 -1847/

Narodil se v Hudlicích u Berouna. Vystudoval v Praze gymnázium, filosofii a práva, stal se učitelem na gymnáziu v Litoměřicích. Soukromě vyučoval češtinu. Později vyučoval na Staroměstském gymnáziu v Praze.

Tvorba:

dvě stati Rozmlouvání o jazyce českém  

• Čechem není každý obyvatel české země, ale jen ten, který česky mluví.

Jungmann měl neobyčejné nadání tlumočit cizí básnická díla, a proto je asi nejvýznamnější jeho činnost překladatelská. Svými překlady dokázal, že je čeština schopna vyjádřit i velmi náročné myšlenky světové literatury. Nejvíce zaujal překlad eposu Ztracený ráj anglického autora Johna Miltona.
Překládal rovněž z němčiny /Goethe, Schiller/  a ruštiny /Slovo o pluku Igorově/.

Z Jungmannovy odborné činnosti přispěla k rozvoji literatury všechna tři jeho rozsáhlá díla:

Slovesnost

• sloužila především jako učebnice teorie literatury s příklady z české básnické tvorby – Jungmann ji napsal v době, kdy byla čeština povolena jako jeden předmět na gymnáziích  /ne jako vyučovací jazyk/.

Historie literatury české

• opírá se o starší dějiny Dobrovského - soupis české literární tvorby od jejího počátku až do Jungmannovy doby.

Slovník česko-německý

• pětisvazkový - shrnuje slovní zásobu včetně slov, vytvořených jím a jeho přáteli. Na  4689 stranách shrnul slovní zásobu a dodnes je tento slovník nejlepším pramenem k poznání obrozenecké češtiny.

2. Historie

František Palacký /1798-1876/

Narodil se v Hodslavicích na Moravě jako syn učitele. Studoval v Trenčíně a Bratislavě. Pak byl několik let šlechtickým vychovatelem a zabýval se poezií. Roku 1823 odešel do Prahy, kde se za vedení Dobrovského věnoval historii, které zůstal věrný až do konce svého života. Zabezpečil se sňatkem s Terezií Měchurovou, dcerou pražského advokáta Jana Měchury, který roku 1809 koupil nedaleko Klatov otínský statek a dokončil výstavbu otínského zámku. Sňatek Františka Palackého se uskutečnil v roce 1827 v kostelíku v Předslavi.

V otínském glorietu pracoval Palacký na svých Dějinách národu českého, které začaly vycházet roku 1836 /nejprve německy/, česky vycházely od roku 1848.  Důraz kladl především na období husitství.

Palacký se zasloužil o rozvoj národního života i organizačně; zasadil se o zřízení Časopisu vlasteneckého muzea a s jeho jménem je rovněž spjato založení Matice české - organizace vydávající české knihy - a později Národního divadla.

Pavel Josef Šafařík /1795 – 1861/

• slovenský rodák
• jeho nejvýznamnějším dílem jsou Slovanské starožitnosti – vylíčení nejstarších dějin slovanských národů až do konce 1.tisíciletí.

3. Myšlenka slovanské vzájemnosti

Jan Kollár /1793-1852/

1. představitel myšlenky slovanské vzájemnosti
2. jeho život byl ovlivněn pobytem v saské Jeně, kde se jako student evangelického bohosloví seznámil s dcerou evangelického pastora Vilemínou Schmidtovou, do které se zamiloval
3. vlastenecké založení mu nedovolilo, aby zůstal v Německu, a tak se po dvou letech vrací do vlasti – bohužel bez Míny – odmítla jeho nabídku k sňatku – až po 16  letech se s ní oženil

Citát z dopisu J.Kollára V. Schmidtové psán 30.3.1818 po oznámení, že si jej nevezme:

„Miloval jsem Vás, miluji Vás a budu Vás věčně milovat. Nezaujatý, téměř chladný chodil jsem dosud po světě, často veselý, plný citu, ano, někdy trochu rozpustile laškující a  žertující, ale skutečně jsem nemiloval nikdy – a také nikdy nebudu! První květy svých citů – to nejsvětější, co mé srdce mělo, obětoval jsem Vám, uchvácen tajuplným kouzlem vztahů, posilován ve své sladké touze Vaší poddajnou vlídností a Vaší zvláštní bytostí, v které má bytost nalezla zalíbení, neměl jsem čas ani chuť myslet na jiné možnosti.“

Vrcholem  Kollárovy tvorby je mohutná alegorie Slovanstva

Slávy dcera

• sbírka znělek. Vedle Předzpěvu obsahuje sbírka pět částí: Sála,Dunaj, Labe, Léthé /slovanské nebe/ a Acheron /slovanské peklo/. Osu sbírky vytváří představa pouti slovanskými zeměmi.

Hlavní myšlenky Slávy dcery Jan Kollár ještě vyložil ve spise O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými.           

Tisknout