Ve druhé polovině 18. století dochází k velkému úpadku česky psané literatury. Nevycházely žádné náročnější knihy psané českým jazykem a ubývalo i českých knih určených širšímu okruhu čtenářů. Tato situace se nutně projevila i v jazykové kultuře - čeština ustrnula a ochudila se, protože mnohá slova z náročnější starší literatury vyšla z užívání a pro nové pojmy se nedostávalo nových slov. Na druhé straně se však objevují filologové - často amatéři, neznající dostatečně český jazyk - kteří chtěli „očistit“ češtinu od cizích slov. Tito tzv. „brusiči“ nebo „ puristé“ vytvářeli novotvary - např. „ředlnosta“ místo generál, „vyjmecín“ místo invalida, „jezlín“ místo talíř, „letodník“ nebo „rokodník“ místo kalendář,“Nočena“ místo Luna ... Tato slova se však v českém jazyce neuchytila.
Za těchto okolností se zdálo, že je česky psaná literatura odsouzena k zániku. Od poloviny 70. let 18. století však dochází k obratu. V této době začíná být opět psána novočeská poezie, próza a znovu se objevuje i české drama. Dokonce i vědecká tvorba opouští latinu, která se rozšířila v době pobělohorské a němčinu, kterou se psalo ještě v počátcích obrození. V minulém století bylo národní obrození pokládáno za jakýsi zázrak. Bylo charakterizováno jako „národní vzkříšení“ a obrozeneckým pracovníkům se říkalo „křisitelé“ nebo „buditelé“.
Podmínky pro národní obrození byly vytvořeny rozpadem feudalismu . U nás tyto podmínky nastaly v době vlády Josefa II. /1780-1790/. Tento panovník zavedl některé reformy, jejichž cílem bylo odstranit překážky stavějící se do cesty utváření kapitalistických vztahů. 1781 zrušil nevolnictví /umožnil odchod lidí z venkova do měst, kde bylo třeba pracovních sil, a to znamenalo rozšiřování českého jazyka ve městech / a vydal rovněž toleranční patent, kterým připustil evangelické náboženství / tím odstranil důvod, pro který utíkaly pracovní síly do zahraničí a umožnil rovněž příchod řemeslníků z nekatolických zemí/.
Po smrti Josefa II. sice nastává období reakce, ale vývoj se již nedal zastavit. V monarchii měla privilegované postavení německá buržoazie /tomu napomohla i germanizace ve školství/, ale česká buržoazie bojovala za podpory venkovského lidu za českou literaturu a českou kulturu.
Národní obrození můžeme dělit do tří fází:
V tomto období sehrála hlavní úlohu jazykověda. Podnětem k jejímu rozvoji bylo neustálé šíření němčiny, podporované Josefem II. , který chtěl vytvořit jedinou říši s jediným „živým“ správním jazykem, a rovněž snaha vzdělávat lid v duchu osvícenských myšlenek. Rostoucí národní uvědomění signalizovalo vydání několika tzv. obran českého jazyka , např. Balbínovy Obrany jazyka českého / kniha však byla zabavena/. Vzrůstal rovněž zájem o české mluvnice a slovníky.
Nejvýraznější osobností v oblasti jazykovědy byl v této etapě Josef Dobrovský.
Narodil se v Uhrách /v Ďarmotech u Rábu/ jako syn dragounského strážmistra Doubravského, kterého tam z Čech zavedla služba; jméno Dobrovský vzniklo špatným zápisem do matriky. Otec se brzy poté usadil jako penzista v Čechách. Záhy však zemřel a matka se provdala za Němce, takže se v rodině mluvilo německy. Česky se Dobrovský naučil až od spolužáků v době gymnaziálních studií v Německém /dnešním Havlíčkově/ Brodě a v Klatovech. Pak vystudoval v Praze filozofii a teologii a stal se vychovatelem v přední pražské šlechtické rodině hraběte Nostice, kde se seznámil s předními intelektuály. Nějakou dobu pobýval i na Klatovsku v Chudenicích / o jeho životě vypráví kniha A.V.Šmilovského Za ranních červánků/. Později žil trvale v Praze jako soukromý učenec u svých šlechtických příznivců. Za vědeckými cíli podnikl několik cest, zejména do Švédska a Ruska. Zemřel v Brně na cestě z Vídně a tam je také pohřben.
Dobrovský zastával názor, že čeština není vhodným jazykem pro psaní naučné literatury, proto psal svá díla latinsky a německy.
Věřil však , že čeština se bude rozvíjet mezi lidem.
Tvorba:
Význam: Zásadou Dobrovského bylo vždy jít k pramenům /ad fontes/, nedůvěřoval soudům převzatým z druhé ruky. Stal se zakladatelem nové spisovné jazykové normy, nového literárního dějepisu a zakladatelem slavistiky. Žil sice v ústraní, ale přesto shromažďoval kolem sebe soukromé zájemce o český jazyk a literaturu a dal jim vědecké základy /např. Palackému/.
Pro široké čtenářské vrstvy bylo založeno nakladatelství Česká expedice/1790/ - založil je Václav Matěj Kramerius.
Mělo zvláště velký vliv na české obrození. Od roku 1738 bylo v Praze stálé divadlo v Kotcích a od roku 1783 velké divadlo Stavovské /dnes Tylovo/. Hrálo se však německy. Od poloviny 80. let se však těšily velké oblibě české hry . Proto bylo zřízeno roku 1786 na dnešním Václavském náměstí / tehdy Koňský trh/ dřevěné divadlo zvané Bouda. Tam se pravidelně hrála česká představení. Po třech letech byla budova stržena, ale tehdy se už česky hrálo i na jiných místech a české divadlo se slibně rozvíjelo. Pražský repertoár se šířil i po venkově v loutkových hrách, které byly určeny dospělým.
Divadelní život organizoval Václav Thám.
Důležitým počinem v české poezii bylo vydání Thámova almanachu. Dnešní čtenář by se asi nad touto poezií pousmál, ale tehdy měla velký význam. Sbírka chtěla seznámit čtenáře se starší českou poezií, ale přinášela rovněž překlady ze soudobé německé anakreontské lyriky a pár pokusů o původní českou tvorbu.
Anakreontika byla tehdy velice módní záležitostí - říkalo se tak lehké poezii podle vzorů starořeckého básníka Anakreonta /2. pol. 6. st.př.n.l./ opěvující víno, zpěv, přátelství.
Pocházel z Týna nad Vltavou. Studoval v Praze teologii. Hlavní zásluhu na jeho „probuzení“ měl Š. Hněvkovský / viz dále/, který jej seznámil s Dobrovským. Dobrovský získal Puchmajera pro slavistiku a pro přízvučnou prozódii.Puchmajer působil na různých místech jako kněz - jádro svého díla vytvořil mimo Prahu. Věnoval se činnosti odborné - nejdůležitější prací v této oblasti byla mluvnice ruštiny /sepsaná německy/, Pravopis rusko-český a pomoc Dobrovskému při jeho slovníkářské činnosti.Puchmajer také napsal německy první mluvnici jazyka cikánského, k níž připojil výklady o hantýrce, čili českém jazyce zlodějů /argotu/.
Jako pomůcku pro básníky složil Rýmovník aneb rýmový slovník.
Další oblastí byla činnost organizátorská - seskupil první novočeskou básnickou skupinu, jejíž skladby otiskl v pěti almanaších ; první dva se jmenovaly Sebrání básní a zpěvů, další tři Nové básně. Družinu tvořili básníci z Čech, Moravy i Slovenska. Proti anakreontice obohatili puchmajerovci naše básnictví o další druhy pěstované především evropským klasicismem - ódu, popisnou lyriku, bajku, burleskní baladu /tj. komickou baladu vysmívající se lidovým pověrám/, hrdinský i komický epos.
Sám Puchmajer vynikl jako skladatel ód. V Ódě na Jana Žižku - ač katolický kněz - obdivuje národního hrdinu.
Napsal rovněž Ódu na jazyk český.
Dodnes zaujmou Puchmajerovy bajky. Uvedl do české literatury některé bajky Lafontainovy a podle dobových zvyklostí umístil jejich děj do Čech.
Puchmajer usiloval o poezii, která by mohla proniknout i do vyšších společenských vrstev.
V hradu byly jiné znamenité věci.
Zajatí zde reci v lebkách s fanfrnochy
musili jít k peci
rožně točit; ti tam sedět u punčochy;
jedni mect a pokolíbat,
druzí pozor dáti na slepice;
metku, třepky jejich líbat -
kdož se zpouzel, dán byl do truhlice.
Hněvkovský měl zvláštní smysl pro vtip, o čemž svědčí i jeho epigramy:
O Bendovi
Když se Benda dluží, praví: zaplať
vám to Bůh!
Aspoň věřitel ví, nakom vyhledávat
dluh.
Na T.T.
Oumrlých dobře jen se mluvit má,
Praví starožitné přísloví.
Kdo se potvé smrti natě pozeptá,
Naten způsob se nic nedoví.
Zřetelný přelom v literárním vývoji nastává v polovině desátých let. Ve městech přibývalo českých lidí.
Zvětšovala se účast česky smýšlejících vzdělanců na kulturní tvorbě. V této době ustupuje klasicismus a prosazuje se romantismus /jeho první fázi, představované u nás 20. léty, říkáme preromantismus/. Klade důraz na citovou složku člověka, zdůrazňuje místo závislosti na antických vzorech národní specifičnost a objevuje krásu lidové literární tvořivosti. Hlavním úkolem obrozenců bylo vypracování bohatého básnického i odborného jazyka. Vůdčí postavení v tomto procesu měl J. Jungmann.
Narodil se v Hudlicích u Berouna. Vystudoval v Praze gymnázium, filosofii a práva, stal se učitelem na gymnáziu v Litoměřicích. Soukromě vyučoval češtinu. Později vyučoval na Staroměstském gymnáziu v Praze.
Tvorba:
Jungmann měl neobyčejné nadání tlumočit cizí básnická díla, a proto je asi nejvýznamnější jeho činnost překladatelská. Svými překlady dokázal, že je čeština schopna vyjádřit i velmi náročné myšlenky světové literatury. Nejvíce zaujal překlad eposu Ztracený ráj anglického autora Johna Miltona.
Překládal rovněž z němčiny /Goethe, Schiller/ a ruštiny /Slovo o pluku Igorově/.
Z Jungmannovy odborné činnosti přispěla k rozvoji literatury všechna tři jeho rozsáhlá díla:
Narodil se v Hodslavicích na Moravě jako syn učitele. Studoval v Trenčíně a Bratislavě. Pak byl několik let šlechtickým vychovatelem a zabýval se poezií. Roku 1823 odešel do Prahy, kde se za vedení Dobrovského věnoval historii, které zůstal věrný až do konce svého života. Zabezpečil se sňatkem s Terezií Měchurovou, dcerou pražského advokáta Jana Měchury, který roku 1809 koupil nedaleko Klatov otínský statek a dokončil výstavbu otínského zámku. Sňatek Františka Palackého se uskutečnil v roce 1827 v kostelíku v Předslavi.
V otínském glorietu pracoval Palacký na svých Dějinách národu českého, které začaly vycházet roku 1836 /nejprve německy/, česky vycházely od roku 1848. Důraz kladl především na období husitství.
Palacký se zasloužil o rozvoj národního života i organizačně; zasadil se o zřízení Časopisu vlasteneckého muzea a s jeho jménem je rovněž spjato založení Matice české - organizace vydávající české knihy - a později Národního divadla.
Citát z dopisu J.Kollára V. Schmidtové psán 30.3.1818 po oznámení, že si jej nevezme:
„Miloval jsem Vás, miluji Vás a budu Vás věčně milovat. Nezaujatý, téměř chladný chodil jsem dosud po světě, často veselý, plný citu, ano, někdy trochu rozpustile laškující a žertující, ale skutečně jsem nemiloval nikdy – a také nikdy nebudu! První květy svých citů – to nejsvětější, co mé srdce mělo, obětoval jsem Vám, uchvácen tajuplným kouzlem vztahů, posilován ve své sladké touze Vaší poddajnou vlídností a Vaší zvláštní bytostí, v které má bytost nalezla zalíbení, neměl jsem čas ani chuť myslet na jiné možnosti.“
Vrcholem Kollárovy tvorby je mohutná alegorie Slovanstva
Hlavní myšlenky Slávy dcery Jan Kollár ještě vyložil ve spise O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými.