Česká literatura 60. – 70.let 19.století - Májovci

<meta http-equiv="Content-Type" content="text/html; charset=utf-8" /><div class="obsah">
  <h1>Česká literatura 60. – 70.let 19.století - Májovci </h1>
  <p> Mladá literární generace, která tvořila v 60. letech, vyrůstala za  bachovského absolutismu a v době vydání Říjnového diplomu r. 1860,  kterým František Josef I. slíbil konstituční zřízení a obnovu  občanských práv. Proto jsou 60.léta naplněna politickým ruchem. </p>
  <p>Národní strana se rozštěpila na: </p>
  <ul>
    <li><strong>staročeské křídlo</strong> /Palacký, Riegr/</li>
    <li> <strong>mladočeské</strong> /Sladkovský, Grégrové/, jehož hlavním orgánem                                                                        byly <strong>Národní listy.</strong> </li>
  </ul>
  <p>Politický zápas s Vídní skončil r.1867 neúspěchem - byl uskutečněn tzv. <strong>dualismus</strong> a rakouská monarchie byly rozdělena na část předlitavskou /země  rakouské a české s německou nadvládou/ a zalitavskou - tj. Uhry a  Slovensko s nadvládou maďarskou. Na politická práva Čechů a Slováků  nebyl brán zřetel. </p>
  <p>S politickým rozmachem 60.let souvisí i rozkvět kulturní: byl založen <strong>Sokol</strong>, pěvecký spolek <strong>Hlahol</strong> a <strong>Umělecká beseda</strong>. </p>
  <p>Roku 1862 bylo otevřeno <strong>Prozatímní divadlo</strong>, r.1868 byl položen základní kámen k výstavbě <strong>Národního divadla</strong>. </p>
  <p>Pokračoval rozvoj novinářství.   Roku 1858 se nastupující literární generace představila společně v <strong>almanachu Máj</strong> /odtud název generace májovců/. Jejími hlavními reprezentanty byli: Jan  Neruda, V. Hálek, K. Světlá, ze starších přispěli Sabina, Erben,  Němcová. Svůj almanach nazvali na počest K.H.Máchy, neboť v jeho díle  spatřovali to, co sami prožívali – rozpor mezi vznešenými ideály a  nemožností je uskutečnit. </p>
  <p>Jejich programem byl: </p>
  <ul>
    <li>odvrat od minulosti k přítomnosti </li>
    <li>širší rozhled po evropské kultuře </li>
    <li>snaha po zobrazení skutečnosti </li>
    <li>umělecká svoboda v tématu a zpracování </li>
  </ul>
  <p>Častými literárními žánry byly balady se sociálním podtextem, povídky, fejetony, společenské romány. </p>
  <h2>Jan Neruda /1834 – 1891/ </h2>
  <ul>
    <li>narodil se v Praze, dětství prožil na Malé Straně</li>
    <li> za studií na akademickém gymnáziu se seznámil s V. Hálkem </li>
    <li> studia práv nedokončil </li>
    <li> r.1859 se stal novinářem a od roku 1865 byl redaktorem Národních listů, kde zůstal       až do konce života </li>
    <li> rád četl Shakespeara, Byrona, Máchu, Erbena</li>
    <li> učil se francouzsky, zpíval, hrál na housle, klavír violoncello,  obdivuhodně tančil – taneční hodiny ho sblížily s jeho první láskou –  Annou Holinovou – její otec byl sběratelem českých lidových písní – v  jeho bytě poznal Neruda Erbena, Němcovou </li>
  </ul>
  <p>Tvorba: </p>
  <h3>I. Poezie </h3>
  <h4>Hřbitovní kvítí /1857/</h4>
  <ul>
    <li> vznikla v roce, kdy mu zemřel otec </li>
    <li> obrazy  dušičkového hřbitova mu byly záminkou ke světobolným a ironickým úvahám  o všem, co ho pokořovalo a dráždilo – pesimistická sbírka – neúspěch </li>
  </ul>
  <h4>Knihy veršů /1868/ </h4>
  <ul>
    <li> epické, lyrické i příležitostné básně </li>
    <li> epika obsahuje i sociální balady, v lyrice jsou především verše věnované matce </li>
    <li> verše věnované Anně Holinové – s ní se rozešel, měl strach, že by ji neuživil </li>
  </ul>
  <p>Po rozchodu s Annou se seznámil s Karolínou Světlou – krátký, ale  intenzivní vztah - korespondence – po rozchodu s ní se vydal na první  cestu /Německo, Francie, Belgie, Holandsko/. </p>
  <p>V roce 1862 se zamiloval do 18leté Rézinky Macháčkové – dívky ze zámožné rodiny - zemřela na souchotiny . </p>
  <h4>Písně kosmické /1878/ </h4>
  <ul>
    <li> verše o hvězdách, vesmíru, důvodem k novému vidění světa bylo zamyšlení nad výsledky       moderní vědy </li>
    <li> úvahy o údělu umělců, myslitelů </li>
  </ul>
  <h4>Balady a romance /1883/ </h4>
  <h4>Prosté motivy /1883/ </h4>
  <ul>
    <li> obě sbírky se navzájem doplňují, epické příběhy v lidovém podání </li>
    <li> novozákonní příběhy, historické anekdoty, revolučně sociální náměty </li>
    <li> sbírka Prosté motivy se dělí na čtyři části podle ročních období, do  nich se promítá i běh lidského života, který je však neopakovatelný </li>
  </ul>
  <h4>Zpěvy páteční /1896/ </h4>
  <ul>
    <li> vyšla posmrtně </li>
    <li> láska k národu, víra v pokrok, nový život </li>
  </ul>
  <h3>II. Próza </h3>
  <h4>Arabesky</h4>
  <ul>
    <li> povídky zachycující zajímavé postavy z prostředí Prahy </li>
  </ul>
  <h4>Povídky malostranské /1878/ </h4>
  <ul>
    <li> vystihl osobité kouzlo Malé Strany,  dobovou náladu, rázovité postavičky, životní tragiku a radost </li>
    <li> pro literaturu objevil krásu všedního života </li>
    <li> střídá vážný a humoristický tón </li>
    <li> v některých povídkách vypráví objektivně, některé mají autobiografický  ráz – povídka Hastrman souvisí s příběhem z Nerudova mládí, kdy jako  primán sbíral zkameněliny /pro sebe/, přinesl je za maminkou do  Barrandova bytu, ten sbírku neocenil, vybral si, co se mu hodilo,  Jeníka mlčky propustil. Neruda ve vzteku vyhodil ostatní do městského  příkopu </li>
  </ul>
  <p>Poslední Nerudovou láskou byla „Anička milá“ – mladá učitelka Anna  Tichá, poradil jí však, aby přijala nabídku k sňatku od svého příštího  muže Vojtěcha – Neruda byl příliš hrdý a příliš chudý, aby měl to  svědomí a připoutal mladé děvče k nemocnému člověku – od roku 1874  trpěl ischiasem, revmatismem a zánětem žil. </p>
  <h2>Vítězslav Hálek /1835-1874/ </h2>
  <ul>
    <li> narodil se v Dolínku u Mělníka, kde jeho rodiče měli najatý hostinec</li>
    <li> vyrůstal na různých místech Mělnicka </li>
    <li> od roku 1847 studoval na akademickém gymnáziu v Praze, po maturitě na  pražské filozofické fakultě – studia však nedokončil – věnoval se pouze  literatuře a žurnalistice </li>
    <li> už jako student otiskoval verše v časopisech </li>
    <li> koncem 50.let 19.století se stal nejoblíbenějším z mladých českých básníků </li>
    <li> 1861- do své smrti byl členem redakce Národních listů, kam psal  fejetony, literární a divadelní kritiky, cestopisné obrázky apod. </li>
    <li> bojoval za demokratická práva českého národa, za jeho vytržení z  německého vlivu, za slovanskou orientaci celého našeho národního života </li>
    <li> sám se snažil poznat svět Slovanů – cesty na Slovensko,  do Polska, k Lužickým Srbům, navštívil Cařihrad a řecké ostrovy – své  cestovní zážitky popsal v řadě fejetonů </li>
    <li> Hálek prožíval  šťastné manželství s Dorotkou Horáčkovou, dcerou zámožného pražského  advokáta, v jehož domě působil nějaký čas jako domácí učitel </li>
    <li> i když žil trvale v Praze, vždy zůstal spjatý s českým venkovem a s  přírodou, kde nacházel hlavní podněty a témata svých básnických i  prozaických prací </li>
    <li> po cestě do Krkonoš r. 1874 onemocněl  zánětem pohrudnice a zakrátko zemřel – na vrcholu životních i  uměleckých sil – ve věku 39 let </li>
  </ul>
  <p>Tvorba: </p>
  <h3>I. Poezie </h3>
  <p> Zpočátku uveřejňuje své básně v časopisu <strong>Lumír</strong> /1854:balada Nekřtěncova dušička/ </p>
  <p>Později vydává povídky ovlivněné tvorbou G.G.Byrona např.: </p>
  <p>básnické povídky: </p>
  <h4>Alfred /1858/ <br />
    Krásná Lejla /1859/ <br />
    Mejrima a Husejn /1859/ <br />
    Černý prapor /1867/ <br />
    Dědicové Bílé hory /1869 / </h4>
  <p>Těmito povídkami inspirovanými Byronem a Máchou a jinými romantiky  chtěl dát české literatuře nadnárodní význam, chtěl vymanit naši poezii  z úzkých národních tradic </p>
  <p>Lyrická sbírka: <strong>Večerní písně /1859/</strong></p>
  <ul>
    <li> vznikly jako ohlas šťastné lásky mladého básníka k Dorotce Horáčkové – Hálek v nich       vyzpíval celé své citové opojení</li>
    <li> láska je pro něj očistný zdroj lidského života, největší dar – spolu s poezií </li>
    <li> v řadě básní nacházíme i výraz básníkovy touhy po harmonizaci lidských  vztahů vůbec - jedině přilnutím k přírodě vyřeší lidstvo problémy </li>
    <li> v některých básních vyjadřuje své přesvědčení o odpovědném postavení  českého básníka - tato část Večerních písní inspirovala B. Smetanu,  který pět z nich zhudebnil – nejznámější: Nekamenujte proroky, Kdo v  zlaté struny zahrát zná </li>
  </ul>
  <p>lyrická sbírka: <strong>V přírodě /1874/</strong></p>
  <ul>
    <li> inspirovaná zážitky z rodného Mělnicka </li>
    <li> příroda je zdrojem veškeré poezie, je příkladem pro člověka a celou společnost </li>
  </ul>
  <p>básnická kniha: <strong>Pohádky z naší vesnice /1874/ </strong></p>
  <ul>
    <li> vydaná nedlouho po autorově smrti </li>
    <li> epika, vykreslil pestrý obraz českého venkova před rokem 1848 – nejpravdivější a umělecky       nejpřesvědčivější </li>
  </ul>
  <p>Hálkovy verše byly velmi oblíbené pro svůj písňový tón, pravidelný  rytmus, čtenáři si je snadno zapamatovali, rychle pronikaly do širokých  vrstev </p>
  <h3>II. Próza</h3>
  <ul>
    <li> novely, povídky </li>
    <li> náměty často hledá v  pražském prostředí: Kterak se pan Suchý rozhněval na svět, Mladá vdova  a starý mládenec, První láska </li>
    <li> satirické obrázky měšťáckého „vlastenectví“, snobismu, kulturní omezenosti </li>
  </ul>
  <p>Hálkův prozaický talent se však více projevil v povídkách z rodného Mělnicka a venkovského okolí pražského. </p>
  <h4>Muzikantská Liduška/1861/ </h4>
  <ul>
    <li> povídka o lásce Lidušky Staňkové a muzikanta Toníka –  všichni si mysleli, že se vezmou, ale o Lidušku se začal ucházet mladý  Krejza – jednal s jejím otcem a dosáhl toho, že mu ji přislíbil, neboť  se domníval, že Krejza je bohatý. Liduška Krejzu nechtěla. V den svatby  šla s Krejzou do kostela, a když to Toník uviděl, myslel si, že má  Liduška Krejzu ráda a utekl z kostela. Liduška řekla knězi, že si  Krejzu bere z donucení a že dala slib jinému. Volala Toníka, aby se s  ní šel nechat oddat, ale ten tam nebyl. Odešel do města a dal se na  vojnu. Liduška se z žalu pomátla. Domů se už nevrátila. Toulala se po  okolních vsích, hledala Toníka na muzikách – muzikantská Liduška.  Rodiče byli nešťastni, Krejza přišel na mizinu – chtěl Lidušku kvůli  věnu, Toník se už do vsi nikdy nevrátil.</li>
  </ul>
  <p> K nejlepším Hálkovým povídkám patří: </p>
  <h4>Náš dědeček /1863/<br />
    Na statku a v chaloupce /1871/ <br />
    Na vejminku /1873/ <br />
    Pod pustým kopcem /1874/ <br />
    Študent Kvoch /1874/ <br />
    Poldík rumař /1873/ </h4>
  <h3>III. Drama </h3>
  <h4>Záviš z Falkenštejna /1860/ </h4>
  <h4> Král Vukašín /1862/ </h4>
  <ul>
    <li> drama s námětem ze srbských dějin – 1862 – zahajovací                                    představení Prozatímního divadla </li>
  </ul>
  <h2>Karolina Světlá /1830-1899/ </h2>
  <ul>
    <li>dívčím jménem Johanna Rottová </li>
    <li> pocházela z Prahy ze zámožné kupecké rodiny – otec Čech, matka česko-německého původu </li>
    <li> Karolina i její mladší sestra Sofie/později Podlipská/ byly vychovávány  převážně německy – teprve roku 1848 se začaly národně uvědomovat,  zejména zásluhou Petra Mužáka, za něhož se Světlá roku 1852 provdala</li>
    <li> po smrti jediného dítěte Světlá nervově onemocněla a léčila se v rodném  kraji svého manžela – na Ještědsku – odtud podle vesnice Světlé pod  Ještědem přijala svůj pseudonym </li>
    <li> do literárního života  vstoupila spolu se svou sestrou Sofií Podlipskou roku 1858 v almanachu  Máj - později byla její tvorba inspirována zejména Ještědskem </li>
    <li> kromě literární činnosti věnovala Světlá energii ženskému emancipačnímu  hnutí u nás – usilovala o národní uvědomění a zejména o pozvednutí  sociální úrovně zaměstnaných žen a dívek – z jejího podnětu byl založen  Ženský výrobní spolek /1871/</li>
    <li> v jejím osobním životě mělo  význam několikaleté přátelství s B. Němcovou, později přerušené, a  krátký, ale hluboký citový vztah k J. Nerudovi </li>
  </ul>
  <p>Tvorba:</p>
  <ul>
    <li> nejvýznamnější jsou tzv. <strong>ještědské prózy</strong> – vznikly na základě jejích reálných zkušeností ze života Podještědí,  ale objevují se v nich evropské vlivy (zvláště románů G. Sandové) </li>
    <li> většinou v nich staví do popředí postavu mladé ženy, prožívající  vnitřní zápas mezi milostným citem a vědomím mravní povinnosti a  odpovědnosti – tento konflikt končí zpravidla popřením osobního citu a  vítězstvím obecného zájmu </li>
  </ul>
  <h3>Vesnický román /1867/ </h3>
  <ul>
    <li> Antoš Jírovec – sloužil u rychtáře- rychtář zemřel a vdovu  chtěl připravit o majetek její zeť. Rychtářka chtěla spojence proti  svému zeti a nabídla sňatek Antošovi /Antoš měl jít na vojnu – vyhnul  se jí díky sňatku/. Vzali se. Rychtářka byla mnohem starší, bála se o  jeho lásku, žárlila. Antoše trápily věčné hádky, rozhodl se, že se  osamostatní, aby nebyl závislý na jejím majetku – chtěl obchod s koňmi.  Jednou poznal dívku Sylvu – vyslovila se pohrdlivě o mužích – oni se do  ní pustili a Sylva při rvačce Antoše poranila nožem. Rychtářka vzala  Sylvu do služby, aby tím Antoše pozlobila. Naváděla Sylvu, aby Antoše  sledovala – Sylva zjistila, že je Antoš počestný muž. Také Antoš změnil  mínění o Sylvě. Když jeho děti dostaly neštovice a rychtářka utekla z  domu, aby je nedostala a aby jí snad nezhyzdily tvář, Sylva zůstala a  ošetřovala děti. Antoše to dojalo, začal pomýšlet na rozvod a sňatek se  Sylvou. Matka /zastánkyně přísných mravních názorů/ ho uprosila,, aby  se vzdal myšlenky na rozvod. Rychtářka v noci u kříže proklínala Antoše  a prosila zlé moci, aby jej zničily. Tu spatřila Sylvu, lekla se a na  místě zemřela. Antošova matka už nic nenamítala proti sňatku, ale Sylva  se nestala Antošovou ženou.- odešla do Prahy a stala se v klášteře  ošetřovatelkou nemocných. Antoš se s dětmi nastěhoval k matce, brzy  zemřel. </li>
    <li>V tomto románu je láska obětována mravnímu zákonu  – autorka měla ostře kritické stanovisko vůči pokrytecké morálce  společnosti – bylo posilováno osobní zkušeností z doby jejího vztahu k  Nerudovi. </li>
  </ul>
  <h3>Kříž u potoka /1868/ </h3>
  <ul>
    <li> ve mlýně zemřel mlynář – mlynářka se nechtěla vdát, ani  přesto, že hospodáře bylo potřeba – nakonec se vdala za stárka, který  již dříve sloužil ve mlýně. Ve mlýně vyrůstala mlynářčina schovanka  Evička – nejraději četla knihy u nedaleké kapličky. Kaplička stála na  místě, kde před lety bratr ze žárlivosti zabil bratra i svoji nevěstu.  Tento příběh se stal v rodině Potockých, jež byla proto stižena  kletbou. Říkalo se, že nikdo z Potockých není stálý v lásce – každé  manželství skončilo rozvratem. U kříže se Evička setká se Štěpánem  Potockých, stane se jeho ženou – Eva si umíní, že vytrvalou láskou  sejme z rodiny kletbu. I když se to zpočátku nezdá /Štěpán chodí do  hospody, najde si jinou dívku…/, nakonec se jí to podaří. </li>
  </ul>
  <h3>Kantůrčice /1869/ </h3>
  <ul>
    <li> Hlavní postavou je Enefa Podhajských – švadlena, vyzná se  v šití, ale i léčení bylinami, a proto jí říkají kantůrčice. Zamiluje  se do syna bohaté selky Mrákotové Otíka – ten žil v Praze- jeho přátelé  se mu posmívají pro jeho venkovskou lásku – on před nimi Enefu  pomlouvá. Odjede do Prahy, setkává se s dvěma dívkami, ale na obou mu  něco vadí/fintivost, neupřímná láska/ - zasteskne se mu po Enefě. Po  čase se mu podaří získat odpuštění a Enefa se stane jeho ženou. </li>
  </ul>
  <h3>Frantina /1870/ </h3>
  <ul>
    <li> líčí podle pověsti příběh ženy, která byla pro svoji  energii zvolena za rychtářku. Ve vůdci pronásledovaných lupičů poznává  svého ženicha a sama na něm vykoná trest /zabila ho nožem/. Utají to a  řadu let žije tak, aby lidem nahradila, o co on je připravil. </li>
  </ul>
  <h3>Nemodlenec /1873/ </h3>
  <h3> Kresby z Ještědí /1880/</h3>
  <ul>
    <li> nejlepší povídky mj. povídka Hubička posloužila E. Krásnohorské za podklad k libretu známé opery B.Smetany </li>
  </ul>
  <p>Vedle ještědských próz vytvořila Světlá i práce s pražskou tématikou : </p>
  <h3>Černý Petříček /1871/ <br />
    Zvonečková královna /1872/ </h3>
  <h2>Jakub Arbes /1840-1914/</h2>
  <ul>
    <li> patřil k mladší generaci než májovci </li>
    <li> vyznačuje se svéráznou tvorbou </li>
    <li> s májovci jej spojuje obdiv k Máchovi, vztah k Nerudovi /byl jeho přítelem a Neruda byl jeho učitelem </li>
    <li> pracoval jako žurnalista /Vesna kutnohorská, Národní listy/ </li>
    <li> je tvůrcem osobitého prozaického útvaru – romaneta – nevelký rozsah,  dobrodružný, dramatický děj – rozpor mezi tajemnými nepochopitelnými  jevy a jejich vědeckým vysvětlením </li>
  </ul>
  <p>Tvorba: </p>
  <h3>Ďábel na skřipci <br />
    Sivooký démon<br />
    Zázračná madona </h3>
  <h3>Newtonův mozek </h3>
  <ul>
    <li> nejznámější, protiválečný - hlavními postavami jsou dva  přátelé, kteří špatně studovali, ale věnovali se různým pokusům. Jeden  z nich šel do armády a přišel dopis, že padl. Přišel však ke svému  příteli a zval ho na hostinu – tam předvedl experiment – pomocí  zvláštního stroje času mohli vidět jakoukoli historickou událost,  poznali, že dějiny jsou vyplněny samými boji. Nakonec se ukázalo, že  padlý nevstal z mrtvých, ale že druhý přítel byl už po tři dny v  bezvědomí a vše se mu zdálo. </li>
  </ul>
  <h3>Svatý Xaverius</h3>
  <ul>
    <li> autor řeší záhadu obrazu Františka Xavera Balka – Svatý  Xaverius – zjistilo se, že na obraze jsou body, které se shodují s  plánem Prahy. Podle tohoto plánu se objeví místo, kde je ukryt poklad –  dva přátelé poklad najdou – ale jako v jiných romanetech, i v tomto, je  vysvětlení. Jedná se o sbírku minerálů. </li>
  </ul>
  <p>Romaneta působí chmurným dojmem, téměř v každém někdo umírá, ale ve  skutečnosti je námětem optimistická víra ve stále dokonalejší vědecké  poznání </p>
  <p>Arbes je rovněž autorem románů se sociální tématikou: </p>
  <h3>Kandidáti existence /1878/ </h3>
  <ul>
    <li> příběh skupiny mladých idealistů, kteří se snaží prosadit  myšlenky utopického socialismu v praxi </li>
  </ul>
  <h3>Štrajchpudlíci /1883/ </h3>
  <p> měli být velkou románovou kronikou pražského dělnictva – líčí  dělníky smíchovských manufaktur </p>
  <p>Kromě uvedených autorů se ke generaci májovců řadí ještě básníci: </p>
  <h2>Adolf Heyduk<br />
    Václav Šolc <br />
    Rudolf Mayer </h2>
  <p><a href="majovci.php">Tisknout</a></p>
</div>