Česká literatura 70. – 80.let 19.století
Ruchovci a lumírovci
Pro život národní společnosti 70.a 80.let je příznačným jevem vzrůstající moc měšťanstva.
Česká buržoazie je stále rozdělena na
- staročechy – zastánci politiky pasivní rezistence /tj. stavěli se proti obeslání zemského sněmu, aby tak vyjádřili odpor proti vídeňskému centralismu/
- mladočechy - byli pro politiku aktivní usilovali rovněž o to, aby mladočeská strana vystupovala v roli ochránkyně českého dělnictva.
Dělnictvo si však založilo vlastní stranu sociálně demokratickou./1878/
Pokračoval rozvoj kulturního života a projevoval se i růstem kulturních organizací a institucí /např. nakladatelství/.
Tato doba byla rovněž spjata s rozmachem národního hnutí, které mělo obdobu v celé Evropě /sjednocení Itálie 1870, Německa 1871…/, ale především bylo podmíněno nespokojeností s R-U vyrovnáním a nevyřešením české a slovenské otázky.
V literatuře vzniká tzv. národní škola, jejíž základ tvořili spisovatelé seskupení v roce 1868 v almanachu Ruch, vydaném k položení základního kamene ke stavbě ND. Proto je tato generace označována jako ruchovci. Později se sdružovali především kolem časopisu Osvěta.
Ruchovci navázali na NO
- oživili slovanskou myšlenku, vztah ke Slovensku
- vlastenectví, zájem o venkov
- vrcholného postavení nabývá poezie, především vlastenecká a politická
- oblíbeným dobovým symbolem se stává otrok jako představitel nesvobodného národa.
Brzy po ruchovcích nastupuje druhá skupina, která se soustředila kolem časopisu Lumír /zal.1873, později redigoval Sládek/, a proto nazývaná lumírovci.
Lumírovci
- byli kosmopolitního zaměření
- ve svém programu navázali na májovce v úsilí o světovost české literatury
- uskutečňovali rozsáhlou překladatelskou činnost, hlavně z oblasti anglosaské a románské, zatlačovali doposud převažující vliv literatury německé
- požadovali svobodu umění
- nejčastěji psali intimní lyriku
Svatopluk Čech /1846-1908/
- hlavní reprezentant skupiny ruchovců
- narodil se v Ostředku u Benešova, dětství prožil ve středních Čechách
- po absolutoriu práv a nedlouhé advokátní praxi zakotvil jako redaktor v časopise Květy a věnoval se výhradně literatuře
- neženatý plachý samotář si zpestřil život pouze několika cestami do ciziny /Kavkaz, Dánsko/
Tvorba:
I. Poezie :
a) epická:
historická epika:
Husita na Baltu
- báseň uveřejněná v almanachu Ruch obdiv k husitské minulosti
alegorická epika:
Evropa /1878/
- velká epická báseň – alegorie, která vznikla pod dojmem zostřeného sociálního napětí v soudobé Evropě Čechova Evropa je loď, odvážející do vyhnanství přemnožené komunardy, na lodi vypukne vzpoura, během níž se vytvoří dvě frakce - radikální a umírněná. Umírněná vítězí, ale vůdce radikálů vyhodí loď do povětří. Autor se ztotožňuje s vůdcem umírněných, který líčí v básni ideální stát - bez zákonů, stát úplné volnosti a rovnoprávnosti – vyznívá jako utopie.
Slavie /1882/
- druhá alegorická báseň , je optimističtější. Na příkladě sporu rusko-polského ukazuje Čech na nutnost dohody slovanských národů. Jejich vůdcem bude podle něho Rusko, Slované si budou rovni.
venkovská epika:
Ve stínu lípy /1879/
- cyklus humorných i vážných veršovaných povídek – vlastenecký tón, zachycení venkova
- jedna z nejpopulárnějších autorových knih
Lešetínský kovář /1883/
- byla rakouskou cenzurou konfiskována, po léta byla šířena v opisech a znovu vydána teprve 1899 – tématem jsou lidové vzpoury proti národnostnímu i sociálnímu útlaku ze strany německého průmyslu a kapitálu.
satirická epika:
báseň Hanuman
- útočí na českou buržoazii, která stále více propadá opičení po cizích vzorech, po západoevropském životním stylu
b) lyrika:
především vlastenecké a politické náměty
Jitřní písně
Nové písně
Písně otroka
II. Próza
- povídky humoristického rázu, fejetony, největší oblibu zaznamenal cyklus fantasticko-humoristických a satirických vyprávění o pražském měšťanu, panu domácím Matěji Broučkovi.
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce
- je parodií oblíbených dobových románů Vernových
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století
- jednoho letního večera se pan Brouček hádá v hospodě na Vikárce, že pod Prahou jsou rozsáhlé chodby. Při odchodu z hospody cítil, jak se někam řítí – ocitl se v dlouhé podzemní chodbě, kterou projde do klenotnice krále Václava IV. a na ulici. Neví, že je v Praze 15.století – potká jakéhosi člověka, který mluví zvláštní češtinou a tvrdí, že je rok 1420. Seznámí se s Jankem Od Zvonu, řečeným Domšíkem, ten jej nutí jít k husitskému vojsku – Brouček neumí zacházet se zbraní, klopýtá o halapartnu. Cestou se staví v hospůdce – ochutná medovinu, vyruší je zpráva o útoku křižáků, všichni se vyhrnou ven, Brouček upadne, je nalezen hejtmanem Chvalem a knězem Korandou, nalže jim o svých hrdinských činech, je doveden před samotného Žižku, tam musí pracovat na náspu.Má bojovat v bitvě na Vítkově, ale uteče do Prahy, vydává se za Žižkova posla. Je zajat, předveden jako zběh a má být upálen.Je strčen do sudu a má být zapálen. Vtom otevře oči a vidí nad sebou pana Würfla – majitele hospůdky Na Vikárce. Ten mu pomůže ze sudu, do kterého při cestě z hospody spadl.
Josef Václav Sládek /1845-1912/
- narodil se ve Zbirohu, studoval na gymnáziu – nevedlo se mu příliš dobře, hned v primě se dostal do sporu s pány profesory – snížená známka z mravů
- přestoupil na Akademické gymnázium staroměstské – tady vznikly jeho první vážnější literární pokusy – vycházely tam časopisy, fungovaly tam studentské spolky /Oreb, Vltavan/ - oba spolky se později za aktivní Sládkovy účasti sloučily v jeden pod jménem Ruch
- po maturitě začali adepti poezie přemýšlet o vlastním časopise – sblížili se však s Lumírem, Sládek uveřejňoval své verše rovněž v časopise Květy
- v této době už na vlastní náklady studoval v Praze fyziku a přírodopis /otec se těžko smiřoval s tím, že Josef zběhl z kněžských studií/, studium si Sládek hradil kondicemi, platem za pomocné práce v Českém muzeu, honoráři za překlady /uměl francouzsky, anglicky/
- mnoho času i v době studií trávil u rodičů ve Zbirohu, odmala stonal na plíce, v době dospívání se přidaly deprese
- zamiloval se do Emílie Nedvídkové, která se později stala jeho ženou
- ještě předtím, než se oženil, odjel do Ameriky – napsal jí v dopise:“má mysl j je poněkud unavená – ne tak prací, ale tím, že nic takového, co by ji upoutalo, tu nenalézá. Utonul bych v pouhém bezzákladném těkání a nebylo by ze mě praničeho. To děsí mě. Odjedu na rok. Budu Ti psát a Ty mně.“
- v Americe pečlivě sledoval osudy českých vystěhovalců – psal o tom fejetony do Národních listů
- naučné články, humoristické povídky a črty, které vznikly na americké náměty vznikly z větší části až po jeho návratu, v Americe vznikaly především překlady nebo tvořil vlastní verše, sestavil antologii angloamerické poezie
- v některých básních se nechal inspirovat národním zápasem indiánských obyvatel Ameriky – později z těchto básní vznikla sbírka Básně
- po návratu z Ameriky se stal profesorem angličtiny na obchodní akademii, věnoval se literární tvorbě a překladatelství
- v soukromém životě byl tragicky zasažen smrtí své první ženy Emílie – stopy smutku jsou patrné v jeho verších, a to ještě v době, kdy byl znovu a šťastně ženat
- poslední léta Sládkova byla poznamenána těžkou chorobou, ale také intenzívní básnickou tvorbou a prací nad překladem téměř celého Shakespearova díla
Tvorba:
Sládkova poezie vyjadřuje nejprve subjektivní pocity, zvláště bolest nad ztrátou ženy, v pozdějších básních dochází k citovému uklidnění, ba až k nalezení nových jistot soukromého života v novém manželství a ve vztahu k dítěti a k dětskému světu.
Básně /1875/:
- tři impulsy: předčasná smrt Emilky /23 let/ - po necelém roce manželství
- dojmy a pocity z pobytu v Americe
- zážitky a zkušenosti z českého veřejného života
- báseň: Na hrobech indiánských – svědčí o Sládkově kritickém vztahu k americkým poměrům a soucitu k indiánům
Jiskry na moři:
- osobní lyrika, básně politického zaměření
Začátkem 80.let vznikají optimističtější sbírky:
Světlou stopou/1881/
Na prahu ráje/1883/
Sluncem a stínem /1887/
Selské písně a České znělky /1889/
- poslední sbírka vznikla na základě znalostí českého venkova, básník se stylizuje do postavy rolníka, který se uprostřed práce zamýšlí nad svým lidským údělem.
Pro děti napsal básnické sbírky:
Zlatý máj/1887/
Skřivánčí písně /1888/
Zvony a zvonky/1894/
Jaroslav Vrchlický/1853-1912/
- vlastním jménem Emil Frída, narodil se v Lounech
- protože rodiče byli chudí, byl vychováván od čtyř let u svého strýce faráře v Ovčárech u Kolína
- už během gymnaziálních studií ve Slaném, v Praze i v Klatovech inklinoval ke studiu cizích jazyků a literatur
- vstoupil do arcibiskupského semináře, aby se připravil na studium teologie, ale brzy od svého záměru ustoupil, přešel na filozofii, kde tři roky studoval zvláště románské jazyky a historii, ale studia neukončil zkouškami
- v té době už vyšla jeho sbírka Z hlubin
- rok působil jako vychovatel v Itálii
- po návratu do Prahy získal místo tajemníka české techniky, byl jmenován čestným doktorem KU a jejím profesorem pro obor srovnávacích dějin literárních
- od roku 1879 byl ženat s dcerou Sofie Podlipské Ludmilou – jejich manželství bylo zprvu šťastné, ale v 90.letech skončilo rozvratem
- v roce 1908 ukončil jeho tvůrčí dráhu záchvat mozkové mrtvice, poslední léta života strávil v Domažlicích, kde roku 1912 zemřel
Tvorba:
Je svým rozsahem zcela výjimečná v české i světové literatuře – vydal za svého života na 270 knih, z toho asi třetina jsou práce původní, zbytek jsou překlady. Psal převážně poezii, ale součástí jeho díla jsou i dramata. Cílem jeho tvorby bylo povznést českou literaturu na úroveň literatury světové.
Po vzoru francouzského romantického spisovatele Victora Huga a jeho Legendy věků chtěl Vrchlický vytvořit velký cyklus, v němž by zachytil duchovní vývoj lidstva, nemohl však zachytit celé dějiny – proto jej nazval Zlomky epopeje.
Selské balady /1885/
- sociálně zaměřená epika, básnické obrazy z historie selských bouří 15.-18.století. Zobrazuje boj utlačovaných proti vykořisťovatelům
- Balada vánoční
- Balada o smrti Jana Koziny
- Hrabě Breda
- Lorecký ze Lkouše
Stejně podstatný význam jako epika má i tvorba lyrická:
Eklogy a písně/1880/
Dojmy a rozmary/1880/
Poutí k Eldorádu/1882/
- většina veršů v těchto sbírkách je inspirována manželským i otcovským citem, láskou k přírodě a umění
V 90.letech prochází autor společenskou i osobní krizí – mladá generace odmítá jeho dílo, rozpadá se mu manželství. V tvorbě se objevují pocity bolesti, zklamání, rezignace
sbírky: Okna v bouři/1894/ - Za trochu lásky…
Vrchlický však nepřestává věřit v kladné životní hodnoty – sbírka Strom života /1909/ je inspirována am. básníkem, jehož překládal, Waltem Whitmanem - oslava přírody, člověka i rodné země
Je rovněž autorem dramat: Noc na Karlštejně/1884/ - založená na autentickém příběhu o Karlu IV.
Tisknout